Něco si přej!||T. Barvíková||1/10

Nabízíme vám k přečtení díla mladých českých a neokoukaných autorů, kteří to s psaním myslí vážně. 

Jako první se představí třiadvacetiletá Tereza Barvíková ze Zlína. Studentka geologie, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Pro vás máme první dvě kapitoly jejího debutu Něco si přej. 

Kapitola 1

Už je to tu zase. Nejdřív přijde zvuk oznamující, že si táta otevřel pivo otvírákem, který jsem mu dovezla z výletu. Následuje zvuk rozbíjející se flašky poté, co dopadne na zem. Nakonec bouchnutí dveří a mámin pláč. A tak to je každý den. Stále dokola. Nevím, kdy jsem je naposledy slyšela se smát. A nevím, jak dlouho ještě vydržím ten smích neslyšet, dokud se nezblázním úplně. Taky vám někdy přijde, že postrádáte smysl života? To je možná blbost, protože já mám spoustu důvodů k životu, jen mi poslední dobou přijde, že si je nedokážu vybavit. Vím, že je mám a je jich spousta, jen je v tom bordelu ve své hlavě nemůžu najít.

Každý den probíhá stejně. Příští rok budu maturovat a jsem už dospělá, ale vůbec se tak necítím. Ráno vstanu, nasnídám se, vezmu si svačinu, kterou nám dělá mamka, a jdu do školy. Přijdu ze školy, pustím si televizi, udělám si úkoly, povečeřím, napustím si horkou vanu a pak jdu spát. Bratrův cyklus je podobný, jen navíc každé úterý a čtvrtek chodí hrávat od 2 do 4 hodin odpoledne na housle. Dřív jsme si bývali bližší, dělí nás jen jeden rok. Dnes je všechno trochu jiné, než bylo dřív. Poslední rok mám jako v mlze. Nevím, co jsem dělala, ani s kým. Nevím, co jsem dělala minulý víkend. Nevím, co jsem dělala během posledních čtyř víkendů. Možná jsem nedělala nic, proto si to taky nepamatuju. Jen jsem seděla doma, sledovala filmy a poslouchala rodiče, jak se hádají. Nevím, jak dlouho to ještě dokážu snášet. Nebo možná jsem si na to už zvykla a bez jejich křiku nedokážu usnout? Kdo ví.

Dneska je pátek, venku prší a začíná se stmívat. Je pátek 13. Nikdy jsem nevěřila, že by takové datum nosilo smůlu. Nevěřím tomu ani teď. A myslím, že tomu nikdy ani věřit nebudu. Každopádně cítím, že se dnes děje něco divného. Ne kvůli tomu datu, to s tím nemá nic společného, nejspíš. Obloha je příliš rudá, slunce už skoro zapadlo, ale nebe je jako zalité krví. Jako by sám Bůh krvácel. Nebo možná se mu jen při večeři vylilo víno. Nicméně podle mého harmonogramu je čas na koupel. Na dlouhou, teplou koupel.

Mimochodem je rok 2014. Možná vám tato informace nepřijde nijak zajímavá, ale věřte mi, že časem pochopíte, že v našem příběhu hraje zásadní roli.

Po koupeli jsem přichystaná ke spánku. Na sobě mám noční košilku, tu pěknou z Calzedonie. Je stejně temně modrá, jako je právě teď obloha. Moc ji nenosím, a tak vypadá jako nová. Je hedvábná, strašně příjemná na dotek. Navíc mi dokonale ladí s očima. Většinou říkám, že je mám zelené, ale do modra. I k vlasům mi sedí. Ty mám blonďaté a vlnité. Dlouhé asi po lopatky. S modrou košilkou krásně ladí, připomínám si hvězdnou noční oblohu. Dnes jsou hvězdy vidět až moc. Září, jako by právě teď všechny najednou vybouchly a jejich poslední světlo k nám letělo neskutečně rychle. Z venku se dovnitř vtírá zima, tak raději zavřu okno a půjdu spát. Ve vzduchu je cítit vlhkost - možná bude pršet. I když to by asi nebyla takhle jasná obloha. Bude to zvláštní noc.

"Prásk!" Tohle se mi už asi nezdá, celá propocená jsem si sedla na postel. Zdál se mi příšerný sen, ze kterého mě probudilo něco daleko horšího. Taťka zase došel domů až teď, a tak se hádají. Mamka hrozí rozvodem a taťka balancuje na schodech. I přes zavřené dveře proniká do pokoje každé slovo. Věděla jsem, že můj bratr Oliver nespí. Jak by taky mohl.

"Slyšíš to, Ellie?" zeptal se mě, ale jako by spíš mluvil sám se sebou. "Takhle to dál nejde, už to nebudu poslouchat."

Bratr se zvedl z postele a přešel k oknu.

"Už tady dál být nechci," pronesl ke mně rozhodným hlasem a otevřel dokořán. A já jsem ucítila čerstvý vzduch, který mě okamžitě vytáhl z postele. Nechápala jsem to, ale ani jsem nad tím moc nepřemýšlela, ten vánek mě jako by popadl za ruce a táhl ven. Bratr vylezl z okna a stál na pergole, která nám zastřešovala venkovní posezení. Vylezla jsem oknem za ním a náhle mi začala být strašná zima. Postavila jsem se vedle bratra, který stál na okraji stříšky a upřeně sledoval něco dole pod námi. Nahnula jsem se přes okraj, ale nic jsem neviděla.

"Co sleduješ, Olivere?" Neodpověděl.

Najednou začalo děsivě foukat, a to tak, že jsem nemohla ani promluvit. Snažila jsem se mu říct, ať jdeme zpátky dovnitř, ale myslím, že chápal, co naznačuji, až když jsem ho popadla za ruce a snažila se ho odtáhnout domů. Vypadal, že váhá. Podíval se na mě a už chtěl udělat krok směrem k oknu, v tu chvíli se však vítr změnil na hotové tornádo. Jako by mě vítr chytil za nohu, rychle jsem se chytila Olivera a chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Tak moc foukalo. Připomnělo mi to pocit, jaký jsem měla, když jsme byli loni lyžovat. Na nejvyšším místě bylo tak nedýchatelně, že jsem nemohla skoro otevřít pusu a promluvit. Tak mi bylo i teď. Bratr se zachytil o okraj pergoly, ale přesto, že svaly má z každodenního zvedání činek vyrýsované, neudržel nás déle než pět sekund.

Všechno se odehrálo tak rychle a byla tma a zima a zmatek. Vůbec nevím, co se stalo, ale ráno jsem se probudila vedle bratra někde v lese.

Kapitola 2

Bylo ráno a musím uznat, že mi trvalo pěknou chvíli vzpamatovat se a uvědomit si, že nejsem doma ve své posteli. Začala jsem si vzpomínat na krvavou oblohu, na otevřené okno a na bratrova slova. Nevěděla jsem, co se stalo, ani kde jsem. Jediné, z čeho jsem opravdu jásala, byl fakt, že nejsem sama. Vedle mě ležel Oliver a ještě spal.

Dala bych si snídani. Takhle přece probíhá můj každodenní program. Netušila jsem, kolik je hodin, naštěstí bylo docela teplo. Rozhodně víc než včera. A rozhodně naštěstí, jelikož jsem měla stále jen tu modrou košilku na ramínka a ani ne po kolena. Kdybych v ní vyšla ven v létě při 30°C, asi by nikoho nenapadlo, že to nejsou šaty, ale jít takhle do školy, to by asi nešlo. Podívala jsem se na bratra a zjistila, že má oblečené pyžamo se supermanem. Kárované modročervené kraťasy a šedé tričko s velkým logem supermana. Nechtěla jsem ho rušit, když tak hezky spal, ale mně už se spát nechtělo. V žádném případě jsem se však nechtěla od Olivera vzdalovat ani na pár metrů.

Stále jsem nechápala, co se děje, ani kde jsme. Že bychom včera někde flámovali a já si nic nepamatovala? Cha, tomu jsem se musela zasmát. My dva a na párty? To rozhodně ne. Seděla jsem v trávě a prohlížela si spícího Olivera. Zatím neměl žádnou přítelkyni a já jsem nikdy nechápala proč. Ve srovnání s ostatními kluky v jeho věku si myslím, že je velmi pohledný. Má zelené oči, trochu jako já, ale spíš do hněda než do modra a husté hnědé vlasy. Krátké a rovné. Taky si myslím, že by se k holkám choval slušně, na svůj věk má podle mě dobré názory. Jen je moc stydlivý.

Jak se tak dívám na něj, uvědomuju si, že rodiče asi už vědí, že nejsme doma. Museli si toho všimnout, protože my ráno nikdy nikam nechodíme. Obzvláště ne o víkendu. To vyspáváme dlouho, což u bratra nezměnilo ani to, že nespí ve vlastní posteli, ale kdesi v lese. Co si asi musí myslet? Otevřené okno, děti nikde, ale všechny věci doma.

Nemám u sebe nic, ani mobil, ani mikinu, ani náhradní kalhotky, ani kartáček s pastou, ani blbou žvýkačku. Nesnáším, když nemám vyčištěné zuby po ránu nebo než jdu spát.

A sakra. Nemám u sebe žádné peníze. Budeme si muset od někoho vyptat mobil a zavolat našim. Naštěstí znám číslo obou rodičů nazpaměť. Ne, že bych měla tak dobrou paměť, ale zadávala jsem jejich číslo tolikrát, když si mamka objednávala boty na internetu, že jsem si je zapamatovala automaticky. Bože, ti musí šílet. Mamka má strach, jenom když jdeme večer ven a nevrátíme se do půlnoci. Ta už musela zavolat na policii, že jsme se ztratili.

A teď mi do toho začalo kručet v břiše. Jestli tohle neprobudí Olivera, tak už nic.

Můj žaludek se pomalu scvrkává a kolem mě jsou jen stromy a tráva. Teď už nesleduju spícího Olivera, ale přemýšlím, kde můžeme být. Pozoruju krajinu kolem sebe, ale pořád sedím na jednom a tom samém místě. Nemám odvahu vstát a jít se podívat dál, musím se držet Olivera.

Kolem nás rostou sedmikrásky, tak si pletu věneček...už asi pátý. A pořád vymýšlím teorie o tom, co se mohlo stát. Někdo nás unesl? Odneslo nás tornádo? Ale kde by se u nás doma vzalo tornádo? Nebo jsme oba byli náměsíční a prostě jsme jen tak odešli. Poslední, co si pamatuji, je to, že mě něco chytlo za nohu, drapnula jsem po bratrově paži a dál už mám zatmění. Musela jsem omdlít nebo tak něco. Poté už jen vím, že jsem se probudila tady.

Tady. To mi přišlo dost úsměvné. Někde jsem, což je dobré znamení, nejsem mrtvá. Ale moc ráda bych věděla, kde jsem. Vždycky jsem toužila po dobrodružství, ale takhle jsem si ho tedy nepředstavovala. Jsem uprostřed lesa, oděná v košilce na spaní a mám strašlivý hlad. Musí být už kolem jedenácté, slunce svítí, je teplo a můj hlad je čím dál větší. Myslím, že je na čase probudit bráchu.

"Olí, vstávej," poprosila jsem ho tiše a vlídně. Nic. "Olivere, vstávej hned!" Tentokrát se zavrtěl. "Slyšíš? Nebudu to pořád opakovat, vstávej!"

"Jooo." Takhle roztahaně mluví pokaždé, když se ho snažím probudit. Ale já už na to nemám nervy, potřebuju, aby mi někdo vysvětlil, kde jsem, nebo aby to se mnou aspoň někdo řešil.

"Okamžitě vstávej!!" Nejspíš jsem právě vyplašila všechna zvířata poblíž. Ale taky to zvíře vedle mě, takže úspěch jsem měla.

"Buď zticha." Konečně otevřel oči, ale taky mu chvíli trvalo, než pochopil, že něco není v pořádku. "Kde to jsme? Au...můj krk." Zahýbal hlavou napravo a nalevo a tvářil se dost zničeně. "Strašně mě bolí za krkem, ta zem je šíleně tvrdá." Byl rozmrzelý a otrávený, a k tomu zakručelo v břiše i jemu.

"Já...vůbec nevím, kde jsme. Nevím, co se stalo, nechtěla jsem tě budit dřív a nechtěla jsem se od tebe ani vzdalovat. Víš, jaký mám orientační smysl. Už bych tě nenašla." Vypadal dost zmateně a vůbec nevěděl, co má říct. Rozhlížel se kolem sebe a vstal. Otočil se několikrát kolem vlastní osy a vypadal úplně dezorientovaně.

"Máš nějaký nápad, jak trefit domů? Docela spěchám, musím dneska hrát na tom zatraceném koncertu." No jasně, všechno nech vyřešit mě, pomyslela jsem si. Ale co, teprve vstal.

"Nemám u sebe mobil, vlastně u sebe nemám nic, ty asi taky ne, že?" Podíval se do kapes, ale byly prázdné. "No, musíme najít nějakou cestu z lesa, dostaneme se do města, nebo prostě...ven z lesa a pak uvidíme. Snad po cestě natrefíme na někoho, kdo má mobil, a poprosíme ho, jestli si můžeme zavolat domů. Zeptáme se, kde jsme a pak se uvidí. To je jediné, co mě napadá."

Bratr mě sledoval s takovým zájmem, jako už dlouho ne. Jako by hltal každé slovo, které vyslovím. Páni!

"Pak je tu taky možnost, že na nikoho nenatrefíme a dřív dojdeme k policejní stanici. Půjdeme tam a řekneme, že jsme se prostě ztratili. Sice to bude trochu trapas, dojít tam v pyžamu s tím, že jsme se ztratili, ale myslím, že lepší, než zůstat trčet tady."

"Dobře," souhlasil, udělal dva kroky vpřed a pak se zastavil. "Ehm...asi nevíš, kterým směrem, že?" Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že absolutně netuším.

Kolem nevedla žádná cesta, ale kousek od nás si Oliver všiml prošlapané cestičky. Šli jsme tedy po ní a směrem jako by dolů z kopce. To bylo snad logické řešení, no ne?

Šli jsme pěkně dlouho, až stromy konečně začaly řídnout a já viděla konec. Konec naší dlouhé cesty lesem. Když i bráchovi došlo, že budeme za chvíli venku z lesa, přidal do kroku a to tak, že jsem mu málem nestačila. Hnal se, jako by ho zezadu šlehali bičem. Ale jestli měl aspoň z poloviny takový hlad jako já, chápala jsem ho. Navíc jsem přímo toužila po vodě. Mohlo mě napadnout podívat se po nějakém potůčku. V lese by měla být pitná voda, ne? Rozhodně lepší, než čekat, že narazíme na někoho, kdo u sebe něco na pití mít bude a ochotně se o to s námi podělí.

"Taky už máš takovou žízeň?" Oliver se zastavil a podíval se na mě.

"Mám velkou žízeň. Vypil bych klidně čistou vodu, ale hlavně něco." Na rozdíl od Olivera mně obyčejná voda chutnala. On ji však považoval za nejvyšší nouzi, když není po ruce coca-cola nebo něco podobně sladkého.

"Já bych si klidně vymačkala do pusy citron, jen abych v ní neměla tak sucho," řekla jsem skoro se slzami v očích. Olivera to však pobavilo a zasmál se. Myslím, že tolik slov, jako za posledních pár hodin, jsme si neřekli už pěkných pár týdnů.

Když jsme vyšli z lesa, pod kopcem dřímalo pár domů. Muselo to být nějaké městečko poblíž, ale v životě jsem zde nebyla. Po cestě lesem ani po cestě do města jsme na nikoho nenarazili. Zvláštní. Blížili jsme se k městu a najednou vypadalo větší, než se na první pohled zdálo. Vlastně bylo poměrně dost velké. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak dlouho už jdeme, ale konečně jsme uviděli ženu, která se k nám blížila. Byla oblečená dost zvláštně. Na její věk. Mohla mít kolem třiceti, ale takhle se snad neoblíkají už ani babičky. Možná se ve městě koná nějaký festival, nebo je to herečka, napadlo mě, ale vlastně mi to bylo docela jedno. Podívali jsme se s bratrem na sebe a mně bylo jasné, že budu muset promluvit já. Zakoulela jsem očima, a když paní procházela kolem nás, zastavila jsem ji.

"Dobrý den, hrozně se omlouvám, ale nemohli bychom si půjčit mobil? S bratrem jsme se ztratili a nemáme u sebe ani peníze, ani mobil." Žena na nás hleděla s vytřeštěnýma očima. Prohlížela si naše oblečení a musím uznat, že producírovat se v pyžamu nevypadá nejlíp, ale ona teda neměla vůbec co říkat. Šaty jako z minulého století. Po chvíli konečně promluvila.

"Mobil? Co to je? Nic takového nevlastním, ale nějaké peníze vám dát mohu." Vzala mi ruku a na dlaň vysypala z docela pěkného měšce pár drobných. "Právě jdu na tu podívanou, za chvíli budou projíždět městem."

"Kdo bude projíždět městem?" zeptal se bratr, jako by ho to vážně zajímalo.

"Přece František Ferdinand d´ Este a jeho krásná manželka. Vy o tom nevíte? Přijeli jste z daleka?" S Oliverem jsme se na sebe podívali a usmáli se, ale byl to úsměv s trochou zděšení a nechápavostí.

"Můžu se zeptat, kde přesně jsme, asi jsme se vážně hodně ztratili." Snažila jsem se co nejvíc zůstat v klidu.

"Jste v Sarajevu." Nějak jsem se nad tím, co řekla, nepozastavovala. Jako bych se ptala na otázku, na kterou mě odpověď vůbec nezajímala, ale to bylo tím, že jsem měla obrovskou žízeň a soustředila jsem se jen na to.

"Děkujeme, mimochodem, něco na pití asi nemáte, že?" Paní se na nás usmála a podala nám nádobu s vodou, kterou vytáhla z krásně prošívaného pytlíčku. Oba jsme se napili a znovu jsme poděkovali. Paní se na nás pořád culila, když jsme dopili, vzala si lahvičku. Před odchodem nás vyzvala, abychom se přidali k ní na cestě k průvodu. Zdvořile jsme odmítli, a když se kousek vzdálila, pokračovali jsme pomalu v cestě do města.

"Nechápu, že neměla telefon. A viděl jsi, v čem měla peníze?"

"Co to bylo? Mě spíš zaujaly její šaty, v takovém vedru. Nekoná se teď někde v okolí ta hra, jak se převlečou do kostýmů a bojují a hrají si na jinou dobu nebo fantasy svět?" Slyšela jsem o takových "táborech" a akcích, ale o žádné, která by se teď měla odehrávat někde v okolí, a tak jsem pokrčila rameny.

Chvíli ani jeden z nás nevěděl co říct, přitom jsme měli oba tolik otázek. Jenže ptejte se, když víte, že ten druhý neví o nic víc, než vy.

"Zkusíme to ve městě, někdo tam musí mít mobil." V ruce jsem stále svírala peníze, ale ani mě nenapadlo podívat se, kolik drobných mi vlastně dala.

Přišli jsme až na náměstí, nebo aspoň jsme si mysleli, že jsme někde v centru města. Všude kolem byly stánky s jídlem a my jsme neodolali. Zastavili jsme se u prvního a dali si jídlo. Když jsem měla zaplatit, všimla jsem si, že držím v ruce mince, které jsem nikdy neviděla. Vypadaly jako dětské peníze na hraní. Pán si je však vzal a něco málo mi vrátil. Zbytek jsem dala Oliverovi, a ten si ho strčil do kapsy.

Když jsem měla plný žaludek, začala jsem víc vnímat dění kolem a uvědomila jsem si, že všichni jsou oblečení jako z minulého století. Nikde žádné auto, nic povědomého. Všichni, kteří kolem nás procházeli, se chytali za pusu a vypadli strašně pohoršeně.

"Něco se tady děje. My nejsme doma, ani poblíž domovu," šeptla jsem bratrovi, a ten jen vyděšeně přikývl.

Zahlédl stánek s novinami a už mě vlekl k němu. Vzal jedny noviny do rukou a ukázal na datum. Když jsem viděla rok, málem se mi zastavilo srdce. Znovu jsem se rozhlédla kolem sebe a došlo mi, kde jsme. Nebo spíš, KDY tam jsme. Opět se mi sevřelo srdce a museli jsme okamžitě odejít. Vlekla jsem bratra za ruku a prodírala se lidmi ven z davu. Šla jsem směrem, kterým jsme přišli.

Konečně jsme se vzdálili od centra a já jsem se opět nadechla. "Nejsme v roce 2014, že ne?" zeptal se mě Oliver a vypadal, že ani nepotřebuje přesvědčovat, že je to pravda.

"Já nevím, nechápu to. Buď je to nějaký vážně hodně drahý vtip, nebo....nebo jsme vážně v roce 1914." Bratr se začal smát, ale byl to děsivý smích. Hlavně teď nepotřebuju, aby se zbláznil.

"Tohle...tohle je šílené. Nemůžeme být v roce 1914. To bychom se museli vrátit v čase, to je nemožné," říkal úplně klidně, což mě zneklidnilo ještě víc.

"Já vím, já vím." Chvíli jsme oba mlčeli a přitom jsme stále šli po cestičce, po které jsme předtím přišli, ale už ne tak splašeně.

"Oli, ty jsi přeborník na dějepis. Kdy zastřelili Ferdinanda?" Začala jsem mít vážně strach, byla jsem si totiž dost jistá, že to bylo právě v roce 1914, a taky jsem si byla jistá, že potom začala první světová válka. Ale potřebovala jsem to od něj slyšet.

"V červnu....v roce 1914."

"A bylo to v Sarajevu, že jo?" Bratr přitakal.

Jestli se tohle opravdu děje, jestli jsme vážně v minulosti a jestli je to zrovna dneska, co se má odehrát atentát, což asi je, protože byl červen a myslím, že Ferdinand tudy neprojížděl víckrát, tak chci být co nejdál od místa, kde se to má odehrát.

Přidala jsem na kroku a bratr pochopil. Skoro jsme utíkali. Už jsme viděli les, drželi jsme se za ruce a utíkali směrem k němu. Z ničeho nic jsme slyšeli výstřely. Podívala jsem se na bratra a nikdy jsem ho neviděla tak zoufalého. Měla jsem slzy v očích a vážně jsem si přála, aby tahle noční můra skončila.

"Nechci tu být už ani minutu," dostala jsem ze sebe.

"Ani já ne, chci pryč," řekl bratr dost naštvaně a zoufale, a když to vyslovil, ucítila jsem opět ten mrazivý vánek a začalo foukat. Nemohla jsem mluvit a najednou bylo po všem. Zatmělo se mi před očima.

Pokračování příště...