Něco si přej!||T. Barvíková||2/10

Kapitola 4

Hlavu jsem měla plnou střepů a krátkou chvíli jsem se bála otevřít oči. Nechtěla jsem vědět, kde jsme, pokud to nebylo doma. Což nebylo. Cítila jsem to. Také jsem cítila, že bratr leží vedle mě. Nevěděla jsem sice, kde jsem, ale aspoň jsem věděla s kým. Najezená i napitá jsem byla, ale ten pocit, že v rukách ani v kabelce nic nemám, že nemám dokonce ani tu kabelku, ten byl hrozný.

Bratr nemluvil, jen seděl vedle mě s hlavou zabořenou v rukách. Promítala jsem si pořád dokola, co se právě stalo. Byla jsem ráda, že už nejsme tam, kde jsme před pár minutami byli, ale kde jsme teď? Jsme pořád v roce 1914? Navíc jsme se neocitli v lese jako prvně. Jsme na pláži. Kdybych nebyla tak zmatená a vynervovaná, moc by se mi tu líbilo. Kdybych tady měla rodiče a věděla, že jsem v roce, ve kterém mám být, mezi lidmi, mezi kterými mám být, byla bych nadmíru spokojená.

Oproti mně je moře velmi klidné. Nad hlavou nám lítají racci, tedy myslím, že to jsou racci, a opět nikde nikdo není. Myslím žádný člověk.

"Mám teorii," spustil Oliver a konečně se na mě podíval.

"Poslouchám." Taky jsem pár teorií měla, ale za prvé jsem nechtěla dělat chytrou a za druhé se mi vůbec nechtělo mluvit.

"Začali jsme v roce 2014 a ocitli jsme se v roce 1914. Navíc jsme se "přemístili" (ukázal prsty uvozovky) vždy po tom, co jsem řekl, že někde nechci být. Myslím, že teď se nepřemístíme, protože to nestačí jen říct, ale musím to tak vážně myslet. Teda aspoň podle mé teorie. No a ty ses přenesla se mnou, protože jsi mě pokaždé držela za ruku. Nebo by ses mohla přesouvat i bez držení, ale já nevím, chceš to risknout a každý pak budeme jinde?" Rozhodně jsem zavrtěla hlavou.

Nechci být jinde, ani omylem, chci být se svým mladším bráškou, aby na mě dával pozor. Nebo já na něj, to je jedno. Prostě za žádnou cenu jsem nechtěla takhle experimentovat, raději se ho budu co nejvíc držet jako klíště.

"Takže se vracíme v čase, ale chci si to ověřit. Musíme se někoho zeptat, jaký je rok."

"Dobře, někoho najdeme. Je to dobrá teorie, podle mě máš pravdu. I když nechápu, jak je to možné, myslím, že se to vážně děje." Dlouho jsme spolu v ničem takhle nesouhlasili, ale nyní to bylo evidentní. Museli jsme někoho najít a zjistit, jaký je rok.

Po asi dvouhodinové procházce po pláži jsme začali nabývat dojmu, že jsme na nikdy nekončící pláži. Asi jsme narazili na konec světa, protože nikde nebylo ani živáčka. Ze začátku provázelo naše putování mlčení, ale po zbytek cesty jsme si povídali. Samozřejmě jsem musela začít já, ale bratr se brzy do konverzace zapojil. Asi mu došlo, že po nějakou dobu teď budu jeho jedinou společností.

Bloudili jsme mezi palmami a začal náš soužit hlad. Naštěstí jsme netrpěli příliš dlouho, narazili jsme na banány, manga a další tropické ovoce. Nemusím snad ani říkat, kdo pro to lezl na stromy, ale já jsem taky odvedla kousek práce. Mezi asi pěti druhy ovoce bylo jedno, které jsem nikdy nejedla. Bylo moc dobré, Oliver si jím naplnil kapsy pro případ nouze. Bylo sladké, ale zároveň šťavnaté. Vážně výborné.

"Pokud se někdy dostanu domů, musím tohle sehnat a dát ho ochutnat mamce," rozplývala jsem se nahlas.

"Co si musí rodiče myslet? Že jsme utekli?" Když jsem to vyslovila nahlas, bylo mi ještě hůř než předtím. "Proč jsi vlastně vylízal z okna?" Bratr se na mě podíval psíma očima a bylo mi jasné, že se cítí provinile.

"Už jsem to tam nemohl poslouchat."

"Olivere, já vím, že je to poslední dobou všechno na nic, ale musíš to nechat na rodičích. To si mě tam chtěl s nimi nechat samotnou?" Nedokázal se mi podívat do očí a měla jsem najednou nutkání obejmout ho. Však proč ne, jsme sami na bůhví jakém ostrově, nebo poloostrově, to je jedno. Objala jsem ho, ale jen lehce, kolem ramen, žádné medvědí mačkání. "Nemám ti to za zlé a rozhodně si nic nevyčítej."

"Jsme tady kvůli mně." Říkal to vážně ale tázavě, jako by si nebyl úplně jistý, jestli je to pravda, ale rozhodl se tomu věřit.

"Ne, nejsme tu kvůli tobě, vůbec nevím, proč tu jsme, ale je to jen náhoda, nemohl jsi předpokládat, že se něco takového stane. To nemohl vědět nikdo. A jsem ráda, že jsem tu s tebou. Dokážeš si představit, co bys tu beze mě dělal?" Když jsem řekla tohle, znělo to dost sebevědomě, ale myslím, že by se tu beze mě zbláznil. Já bez něj tedy určitě.

"Ellie, pojď se podívat sem." Strčil do mě a odbočili jsme z pobřeží směrem k jakési zarostlé džungli.

Byla to spíš malá džunglička, jen pár stromů a rostlin, nic temného ani rozsáhlého. Kousek od místa, kde jsme do ní vkročili, leželo jezírko, opřené o skálu, ze které stékal vodopád. Strašná romantika.

Světlo se nádherně odráželo od hladiny a házelo nám prasátka do obličeje. Hned, jak jsem jezírko uviděla, chtěla jsem se v něm vykoupat. Měla jsem na sobě stejně jen košilku, ta uschne hned. Navíc...nikdy jsem na takovém místě nebyla a vždy jsem po tom toužila.

"Nemusíš se svlékat, to pyžamo ti uschne hned, a to obzvlášť, když je takové vedro."

Přece jenom jsem se styděla. Ne před bratrem, ale co kdyby šel někdo kolem. Věděla jsem, že Oliver touží po tom, skočit do jezírka stejně jako já, chytila jsem ho za ruku, což mi v tu chvíli připadalo úplně v pořádku, až na to, že jsme se za poslední den drželi za ruku tolikrát, jako snad nikdy. Ale rychle jsem si na to zvykla. Rozběhli jsme se a zároveň skočili do jezírka. Nedokážu být pod vodou, aniž bych si zacpala nos, takže jsem těsně před dopadem do vody bratra pustila a nos si chytila. Když jsem se vynořila, Oliver zůstával ještě pod vodou, ale během pár vteřin se objevil nad hladinou.

"Ta voda je studená." Drkotala jsem zuby.

"Vůbec ne, je osvěžující. Nesnáším vedro, takhle se aspoň zchladíme." Bez varování na mě zaútočil a oslepil mě vodou.

Než jsem se stihla vzpamatovat, přišla další sprcha. Tuhle jsem mu již opětovala, a tak jsme poskakovali a cákali po sobě vodou. Byla jsem šťastná, nebo aspoň odreagovaná, a na chvíli jsem zapomněla na náš velký problém. Z ničeho nic ale Oliver vykřikl.

"Au."

Vytasil ruku do úrovně trupu a začal s ní třepat.

"Něco mě kouslo!" skřekl Oliver a já jsem zpanikařila. Začala jsem se otáčet a dívat do vody kolem sebe. Chvíli jsem nic neviděla, ale pak jsem si všimla pohybu těsně vedle mě.

"Něco tam je...asi piraně nebo co." Další kousnutí a zaskučení.

"Au. Strašně to bolí, musíme ven. Chci odsud pryč." Když to řekl, vzpamatovala jsem se a okamžitě jsem po něm hmátla rukou. Úplně ve mně hrklo, že to nestihnu a zůstanu ve vodě plné piraň, nebo čeho, ale hlavně bez něj. Asi už nemusím vysvětlovat, co se stalo potom. Chladný vánek, černo před očima a nové místo.

"Příště dávej pozor na to, co říkáš, a zkontroluj si, že mě před tím držíš. Vážně nechci někde zůstat trčet."

On za to nemohl, to jsem věděla, ale byla jsem naštvaná. Strašně jsem se bála, že mě příště nestihne chytit, že budu daleko od něj, když to vysloví.

"Promiň. Budu si na to dávat pozor." Vypadalo, že to myslí vážně, ale moc přesvědčivě to neříkal. Za což asi mohlo ono kousnutím. Z prstu mu tekla krev a zranění nevypadalo vůbec hezky. "Bolí to moc?"

"Už ani tak ne, jen je to hrozně nepříjemné. Ale krev už neteče, budu v pohodě." Podle mě tedy sice tekla, ale taková hrůza to nebyla, tak jsem radši nic neříkala.

Celí promočení jsme stáli ve stáji. Bylo to docela úsměvné, ale stejně jsem měla divný pocit. Pomalu se mě začala zmocňovat panika. Kdoví komu tahle stáj patří. Nemusíme narazit na příjemné lidi. Takových myšlenek jsem najednou měla plnou hlavu, ale neměla jsem moc času nad nimi přemýšlet, ani se o ně podlit s bratrem.

Do stáje vešel kluk. Přibližně tak starý jak já, možná starší.

"Co tady děláte?" Stál naproti nám a asi až teď si všiml, že jsme celí mokří. "Pojďte dovnitř. Udělám vám čaj a můžete se zahřát. Musí vám být zima. Až přijedou rodiče, řeknete jim, co tady děláte." Dívali jsme se na sebe všichni tři dost napjatě a Oliver mě popostrčil směrem k chlapci. Ten nás zavedl do domu, nebo spíš chatky, a dal nám dvě deky. Zabalili jsme se do nich a sedli si s Oliverem k ohni.

Chvíli nás nechal o samotě, když šel udělat čaj.

"Musíme se zeptat, který je rok. Něco si vymysli, hlavně, ať nevypadáme jako blázni."

"Co si mám asi tak vymyslet? Zeptej se ho sám!" Vůbec jsem neměla pomyšlení na to, vymýšlet si nějakou pohádku. Ale když jsem viděla bratrův pohled, bylo mi jasné, že on se nezeptá. Ale vědět jsme to potřebovali.

Zase tolik času o samotě nám chlapec nedal, za chvíli byl zpátky.

"Děkujeme, už jsem měla vážně žízeň." Taky byla docela zima a my jsme byli jen v promoklém pyžamu.

"Není zač." Podal šálek i Oliverovi a sedl si k nám. Díval se a nic neříkal, asi čekal, že začneme mluvit první.

"Ehm...já jsem Ellie a tohle je můj bratr Oliver. Bude to znít trochu divně, ale asi jsme zabloudili a vůbec nevíme, kde jsme."

Zvláštně si nás prohlížel a konečně promluvil. "Já jsem John," představil se a podal nám ruku. "Jste v Jamestownu, ve Virginii."

"Super, vždycky jsem se chtěl podívat do USA," poznamenal Oliver.

"Prosím?" John na nás hleděl a čekal, že mu vysvětlíme, co jsme právě řekli, ale žádné vysvětlení mě nenapadalo. Musíme si prostě dávat větší pozor. Myslím, že to hned došlo i Oliverovi. Jestli jsme v roce, ve kterém si myslím, že jsme, žádné Spojené státy americké ještě neexistovaly.

"Ale nic...teď budu znít asi ještě hloupěji, ale ztroskotali jsme a dlouho jsme se plavili a... potulovali po okolí jen tak a...čas ubíhal a my ani nevíme, který je rok." John se na nás podíval se zvláštním opovržením, ale asi nebyl moc chytrý, ani příliš zvědavý.

"Je rok 1714. Vy jste opravdu zvláštní."

"A poměrně unavení. Mohli bychom si chvíli odpočinout?" Chytrý bráška. Lepší bude rychle se ho zbavit, než si vymýšlet.

"Jistě, můžete dnes večer přespat ve stáji. Ale buďte opatrní. Nemáme právě nejlepší vztahy s Indiány." Paráda, to nám tak scházelo.

Než nás John vyprovodil do stájí, nechal nás, abychom si usušili u ohně mokré oblečení. To nám vrátil, hned jak bylo suché, ale abychom se netoulali po domě nazí, než se pyžama usuší, půjčil nám jejich oblečení. Mně vytáhl nějaké obyčejné šaty své maminky a bratrovi půjčil svoje kalhoty a košili. Taky poměrně obyčejné. Ale aspoň jsme konečně zapadali.

Neměla jsem odvahu obléknout si znovu svoji košilku, a tak jsem Johna poprosila o nějakou tašku. Slíbila jsem mu, že mu všechno zaplatíme, i když jsem věděla, že nemáme čím. Oliver měl v kapse ještě pár drobných z roku 1914, ale těmi se tady rozhodně neplatilo. Řekla bych, že tyto mince ještě ani nebyly vyrobené.

John mi dal koženou brašnu, nebo spíš půjčil, a já do ní schovala naše uschlé oblečení, ovoce, které přežilo útok piraň v bratrových kraťasech, a kapesní nožík, který jsem si "vypůjčila" od Johna. Já vím, že jsem ho ukradla ze stolu, když se nedíval, ale nelíbí se mi představa, že jsem zlodějka. Bohužel jsem měla tušení, že by se nám mohl hodit. Vlastně cokoliv by se nám mohlo hodit. Ale víc jsem mu brát nechtěla...ubytoval nás, i když nás neznal, dal nám napít, najíst a poskytl nám všechno, co jsme nutně potřebovali. Měli jsme štěstí, že jsme natrefili na tak hodného kluka.

Ve stájích jsme si s bráškou povídali a plánovali, co budeme dělat.

"Hele, schválně, jestli sis toho všiml..."

"Že je ten kluk pěkný?" skočil mi Oliver do řeči a ušklíbl se, jako by mluvil s nějakou nafintěnou holkou.

"Ne...to si vážně myslíš, že bych teď přemýšlela nad něčím takovým?" Zamyslel se a kývl hlavou na bok. "Navíc ne, není pěkný. Ale všiml sis, že všem rozumíme? Jak jemu, tak i paní minule. Pochybuju, že mluvím tak plynně anglicky a srbsky už vůbec ne. Nebo jak se mluví v Sarajevu."

"Nevím, jestli se tam mluví srbsky," zamyslel se Oliver. "No to je jedno, máš pravdu. To mi vážně nedošlo. Rozumíme všem a všichni rozumí nám. Vtipné." Zasmála jsem se, protože to vážně vtipné bylo.

Ve škole jsem se učila francouzštinu a samozřejmě angličtinu, ale francouzsky umím jen pár slov. Anglicky mluvím trochu líp, ale rozhodně ne tak dobře, abych se bez problémů domluvila. No a Oliver umí španělsky asi tak jako já francouzsky a anglicky sice líp, ale taky si myslím, že to nebude taková sláva.

Když jsme se o tomhle bavili, vzpomněla jsem si na jednu příhodu ze školy. Bylo to právě ve francouzštině, nudná hodina se jako tradičně vlekla, učitelka mluvila a mluvila a my ji jen bezduše poslouchali. Nebo většina z nás dělala, že ji poslouchá. Řekla nějaké vtipné slovíčko a já na něj chtěla reagovat, otočila jsem se ke spolužákovi, který seděl vedle mě, a oba jsme vybuchli smíchy. Pořád vidím jeho výraz živě před očima. Pravou rukou si podepíral obličej tím stylem, že se dotýkal dlaní v pěst nosu, čímž si ho nadzdvihl a vypadal jako prase. Navíc na mě v tu chvíli, co jsem na něj promluvila, vykulil oči a celkově to vypadalo vážně legračně. Nemohli jsme se přestat smát a tím, že jsme se smát nemohli, nás to nutilo ještě víc. Přemáhali jsme se tak moc, že jsme měli oba slzy v očích. Chudák paní učitelka.

Vyprávěli jsme si s Oliverem různé další příhody ze školy. On mi říkal o tom, jak chodí do lesa cvičit, co umí zahrát na housle a tak dále. Já jsem mu zase vykládala, jací kluci se mi líbí, jaké filmy jsem v poslední době viděla a taky došla řeč na rodiče. Takhle otevřeně jsme se o situaci mezi nimi ještě nebavili. Nebylo to nic příjemného, ale oba jsme si o tom promluvit potřebovali.

Netrvalo dlouho a byli jsme oba unavení a přichystaní ke spánku. Měli jsme za sebou náročný den, nebo dva. Ani nevím, kolik času uběhlo, jestli jsme se vraceli pořád ve stejném dni, nebo jak to vůbec funguje. Zachumlali jsme se do přikrývek a lehli si zády k sobě.

"Dobrou noc, bráško. Hezky se vyspi."

"Dobrou noc."

Neměli jsme vymyšlený žádný plán. Nepřišli jsme na nic, co by se dalo dělat, abychom se dostali zpátky domů. Oba jsme věděli, že se pokaždé dostaneme dál od naší přítomnosti. S každým skokem, jak jsme těm posunům říkali, jsme se dostávali do vzdálenější minulosti. Pokaždé o sto let. Proč to tak je? Co jsme komu sakra udělali? Tohle si určitě Oliver nepřál. I já jsem si párkrát přála zmizet z domu, ale jen někam na chvíli, někam, kde to znám a odkud vím, že když budu chtít, můžu se vrátit. Chtělo se mi brečet, ale kvůli bratrovi jsem si to zakázala. Nemůžu mu ukázat, jak se hroutím. Musím kvůli němu být optimistická, aby měl naději, že se vrátíme, abych mu ukázala, že tomu věřím. A já tomu věřím, protože nic jiného mi ani nezbývá. Dala bych nevím co za to, kdybych mohla zase vidět rodiče. Pomazlit se s naším psem. Jít s kamarádkami ven. Poslední dobou jsem je docela zanedbávala a teď mi strašně chybí. Bože...přála bych si být ve svém pokoji, jehož čtyři stěny mě za poslední rok tak otravovaly a nudily. Sladký domove, kde jsi? Slzy mi potichu stékaly po tváři a já jsem se začala v duchu modlit.

Kapitola 4

"Vstávejte. Pomůžete mi s prací." Než jsem stihla rozlepit oči, držela jsem v rukách dřevěný kýbl s vodou a pochodovala jsem za neznámým mužem. "Jsem Richard Blackwood, otec Johna."

"Já jsem Oliver a toto je moje sestra Ellie, mockrát vám děkujeme za pohostinnost. Vážíme si toho." Dosud jsem neřekla ani slovo, a než jsem stihla taky poděkovat, Richard pokračoval v tom, co chtěl říct.

"John mi o vás řekl hned, když jsme ráno přijeli domů. Jsem rád, že jsme mohli pomoct. Pohybuju, že máte čím zaplatit, a ani bych od vás peníze nechtěl. Dneska si to u nás odpracujete, můžete tady přespat ještě jednu noc, ale pak chci, abyste se sbalili a odešli. Rozumíte?"

Okamžitě jsem k tomu muži pocítila respekt. Říkal to všechno v klidu a zároveň jsem se mu bála čímkoli odporovat. Navíc jsem ho chápala, byla jsem ráda, že nás tu vůbec nechá dva dny a dál si svoje problémy musíme řešit sami.

"Ano, pane." Ano, pane? Kde jsem tohle vzala? No...tušila jsem hned, že nás čeká těžká práce, takže jsem se dál radši nenamáhala mluvením.

Pracovali jsme snad celou věčnost. Ruce jsem měla plné puchýřů a byla jsem celá poškrábaná, ani jsem nevěděla od čeho. Byla jsem zpocená, což vyřešilo opláchnutí se vodou, a především strašně unavená, bolelo mě celé tělo. Oliver měl lepší fyzičku a byl zvyklý pomáhat taťkovi na zahradě, takže dřinu snášel líp, ale zpocený byl taky pěkně.

Oblečení na práci jsem měla vypůjčené, takže jsme se po umytí převlékli zpět do oděvů, které nám včera poskytl John. Pan Blackwood řekl, ať si tohle oblečení necháme, že Johnovi už je stejně malé a jeho žena má oblečení spoustu. John byl opravdu velmi vysoký, řekla bych tak o hlavu vyšší než bratr. Oliver je sice vysoký, ale neměří dva metry, řekla bych tak kolem 180 cm. Žádný dlouhán ani skrček. Spíš si myslím, že v případě oblečení paní Blackwoodové k nám byli velmi vstřícní. Neřekla bych, že se váleli v penězích a rozhodně neměli šaty jen tak na rozdávání. Je pravda, že to nebyly žádné nóbl šatičky, snad nebyly ani obzvlášť drahé, ale i tak.

John vypadal sympaticky už od prvního pohledu. Johnovu maminku jsme zatím neviděli, ale měli jsme se s ní setkat u večeře, kterou jsme si prý dnes odpracovali navíc.

Nejzajímavější osobou pro mě však byl pan Blackwood. Přirovnala bych ho asi k cibuli, to se tak většinou říká. Ze začátku působí přísně a trochu arogantně, jakože spolkl všechnu moudrost světa a všude je pánem. Ale když oloupete pár vrstev, stačí vážně jen pár, zjistíte, že je to velmi milý muž, který je v jádru stejně dobrý jako ta cibule. Ne že by mi cibule chutnala, vlastně ji vůbec nejím, fuj...je slizká a...ne, vůbec mi nechutná, prostě cibuli vypreparuji z každého jídla. Ale vím, že taťka cibuli miluje, jakkoliv, třeba s tlačenkou, opraženou na pánvičce, uvařenou v jídle, nebo má moc rád cibulové kroužky, prostě na všechny způsoby.

Blackwoodovi k nám byli tak milí a my jsme neměli jak jim to oplatit. Pan Blackwood se snažil vypadat, že je mu úplně jedno, co s námi bude, ale myslím, že má tak dobré srdce, že mu to jedno nebylo. Dokonce tuším, že věděl o nožíku, který jsem jim vzala, ale neřekl ani slovo.

Když jsme se oblékli a upravili, aspoň tak, jak to možnosti dovolovali, byla už tma a nastal čas večeře. Konečně pořádné a hlavně teplé jídlo. V jídle jsem hodně vybíravá, ale měla jsem takový hlad, že mi bylo jedno, co sním.

S Oliverem jsme vešli do kuchyně jako poslední. Všichni ostatní už seděli u stolu. Pan Blackwood, John, Johnovy dvě mladší sestry Anna a Karolína a u stolu stála paní Blackwoodová a nalévala všem polévku. Pan Blackwood nás pobídl, abychom si sedli ke stolu, ať konečně můžou začít jíst. Předtím, než se pustili do jídla, chytili se všichni za ruce a začali se modlit. Vím, že je to neuctivé, ale s každým dalším Johnovým slovem jsem počítala vteřiny, které mě dělili od jídla. Přestože polévka nevypadala nijak vábně, krásně voněla.

Jak jsem čekala, než si budu moct zaplácat žaludek neznámým jídlem, trochu jsem si omrkla, co všechno polévka obsahuje. Jasně jsem viděla brambory, vajíčko a nějaké zelené stonky, určitě kopr. Nic víc jsem neviděla. Řekl bych, že je to něco na způsob koprovky, jenom nebyla tak smetanová, jak jsem později zjistila. Ale i tak byla výborná. Tedy doma by mi asi tak nechutnala, ale tady, po tom, co jsem nejedla chvíli nic teplého, byla moc dobrá.

S druhým chodem jsem měla trochu problém. Ano, vím, opět jsem neuctivá, když mám problém s jídlem, které úplným cizincům uvaří hodní lidi, ale já za to nemůžu. Podle paní Blackwoodové to byla velká specialita. Dělají ji jednou za rok a všichni ji zbožňují. Na první pohled vypadal pokrm lákavě, měl tvar bábovky. Rozkrojila jsem ji s velkým nadšením a to, co bylo uvnitř, mi úplně zkazilo chuť k jídlu. Vnitřní konzistence vypadala jako psí žrádlo. Bylo to asi maso v jakési hustší šlichtě, netuším, co přesně to bylo. Už jen ta hnědavě červená barva mě odpuzovala. Snědla jsem většinu toho vnějšího těsta, které drželo tvar a "konzervu pro psy" pěkně uvnitř. Těsto bylo dobré, slané, ale ne moc. Vážně dobré. Když mi však zbylo to uvnitř, byla jsem už stejně přeplněná a podívala jsem se na Olivera, který dojídal poslední zbytek. Talířek měl tak čistý, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby ho ještě vylízal. Určitě měl ještě hlad. Porce byly malé a během dne jsme taky moc nejedli. Mně naštěstí stačilo vážně málo, ale Oliver je kus chlapa. Vážně už je z něj kus chlapa. To mě trochu rozesmutnilo, protože to byl vždycky můj mladší Oliver a teď už byl dospělý. Už mu bylo nějakou dobu osmnáct.

"Olí, nechceš ještě i moji porci, určitě máš hlad a já už nemůžu. Víš, jak málo toho sním, a vidím, jak ti chutnalo." Podívala jsem se na něj přitom tak, aby pochopil, že už vážně nechci a odevzdat ne úplně prázdný talířek si nedovolím.

Netuším, jestli to udělal, aby nenastala trapná situace, nebo jestli mu to vážně tak chutnalo, ale beze slova si můj talíř vzal. Po prvním soustu si vzpomněl a s plnou pusou mi poděkoval. Při druhém soustu mu asi něco došlo a začal děkovat i paní Blackwoodové. Vyjmenoval tolik přídavných jmen, která vyjadřovala, jak je jídlo chutné, že ho pan Blackwood zastavil tím, že začal mluvit o Johnovi. Chlubil se synem, který se měl brzy stát knězem. Nešlo mi do hlavy, proč modlitbu pronášel John a ne hlava rodiny, což byl nejstarší člen, Johnův otec. Teď jsem to konečně pochopila.

Když měli všichni dojezeno, pan Blackwood začal opět vykládat. Bylo ještě brzy na spaní, ale zároveň se nás evidentně nechtěl vyptávat na nic osobního, tak radši svedl řeč k jiným tématům. Vyprávěl nám různé pověsti a příběhy. Jeden mě zvlášť zaujal. Byl to příběh o založení Jamestownu a o začátcích kolonialismu zde. Pan Blackwood začal a všichni poslouchali s nastraženýma ušima. I když myslím, že všichni ten příběh slyšeli už mnohokrát.

"Mezi prvními Angličany zde přišel John Smith. Bylo to nějakých sto let zpátky. Domorodí Indiáni zde žili divokým způsobem života a Smith chtěl získat ze země, co šlo. Snažil se taky zavést jakýsi pořádek. Jeho heslem bylo, že kdo nepracuje, ten ani nejí. Čehož se držím i já, jak jste již poznali." Mrkl na nás s bráchou a pokračoval ve vyprávění. "Johna Smithe ale brzy zajali Indiáni, kterým velel náčelník Powhatan. Ten si chtěl u kolonistů vybudovat respekt, ale také jim chtěl ukázat, že umí být velkorysý. Nechal tedy Johna zachránit jednou ze svých dcer, krásnou Pocahontas." Když jsem uslyšela to jméno, poslouchala jsem s ještě větším zájmem než doteď. "Pocahontas údajně přiložila hlavu na Johnovu hruď, čímž zabránila jeho zabití. Pocahontas a John Smith se velmi milovali, ale Smith brzy odjel zpátky do Anglie, kvůli zranění."

"A co se stalo s Pocahontas?" Pana Blackwooda můj zájem velmi potěšil a pokračoval nadšeně ve vyprávění.

"Drahá Ellie, chtěl bych teď vyprávět o Pocahontas dlouhý příběh s krásným koncem, ale musím tě zklamat. Když bylo Pocahontas něco málo přes dvacet let, dostala se do Anglie a provdala se za Johna Rolfa. Bohužel zemřela náhle během jakési plavby. Stihl se jí však narodit syn a také přijala civilizovanější jméno. Rebecca."

"Takže Disney si tenhle příběh nevymyslel. Tyjo." Oliver si s úžasem vzpomněl na kreslenou pohádku, stejně jako já už při zmínění jména Pocahontas.

"Kdože?" Pan Blackwood nechápal, že jsme o Pocahontas už slyšeli, a já jsem vůbec netušila, jak situaci zachránit. Oliverovi se to však bravurně podařilo.

"Víte, chtěl jsem říct, že jsem tento příběh už slyšel, vykládal mi o něm jeden spisovatel, pan Walt Disney, určitě jste o něm museli slyšet. Je velmi známý. Je to Angličan."

Byla jsem hrdá, jak mám vynalézavého bratra, ale zároveň se mi chtělo moc smát, nakonec jsem se jen pousmála a zakroutila hlavou. Že je Angličan si Oliver vymyslel schválně - když už si vymýšlíte, tak aspoň pořádně, to nám vždycky radila babička. Pan Blackwood nechtěl lhát, že o něm už slyšel, ale také nechtěl dát najevo, že nezná tak slavného spisovatele, a proto si jen odkašlal.

Pan Blackwood vyprávěl mnoho příběhů a jeho děti, stejně jako jeho manželka ho často doplňovaly. I když bylo jejich vyprávění poutavé, nachýlila se hodina spánku. Opět jsme byli posláni do stáje a po celém dni jsme byli s Oliverem konečně sami a mohli jsme mluvit.

"Tahle doba se mi začíná docela líbit. Práce mi nevadí, dokonce jsem si oblíbil i tuhle rodinu. Všimla sis, jak se pan Blackwood chová k paní Blackwoodové?"

"Jo, toho jsem si všimla. Máme štěstí, že jsme narazili na někoho, jakou jsou oni. Ale nemůžeme je déle otravovat, zítra náš pobyt tady končí."

"No jo, ale co budeme dělat?" Pokrčila jsem rameny a snažila se působit tak, jakože něco hravě vymyslíme nazítří. Ale upřímně jsem vůbec netušila, kde zítra složíme hlavy.