Něco si přej!||T. Barvíková||3/10

Kapitola 5

"Prásk!"

Za chvíli opět. "Prásk!"

Výstřely ozývající se z dálky nás v mžiku probudily. Reflexně jsem si přes rameno přehodila tašku s celým naším majetkem a čekala jsem, co udělá Oliver. Ten se rozhlídl po stáji. Všiml si, že asi pět kroků od nás visela zbraň, tipovala bych, že nějaká puška, ale ve zbraních se vážně nevyznám. Bratr ji popadl a schovali jsme se v jedné z ohrad. Zavřeli jsme se tam a čekali, co se bude dít.

"Myslíš, že to jsou Indiáni?" zeptala jsem se Olivera šeptem.

"Myslím, že určitě. Je jich víc, dělají rámus. Brzy se půjdou podívat sem."

Seděli jsme ve střehu přikrčení pár minut. Ani jsme nedutali. Hlavou mi probíhaly všechny možné scénáře příštích okamžiků, ale žádné se mi nelíbily. V pár jsem si představila, jak se z nás stane Chuck Norris nebo Jackie Chan a probijeme se ven. Mělo to jen malý zádrhel. Nevíme, kolik jich venku je. Nevíme vůbec, CO venku je. Nevíme, jak daleko bychom museli jít, ani kam bychom museli jít. Zkrátka nevíme nic. I kdybychom se nakrásně dostali ze stáje nezpozorováni, co pak? Chytnou nás pár metrů od domu? Nebo jim sami přijdeme až k týpí? Z černých myšlenek mě vytrhl Oliver.

Právě vešel do stáje jeden z nich. Nikdy jsem žádného Indiána neviděla, byl od nás dost daleko, jelikož stáj byla dost velká, což mě až udivovalo, protože bych si v této době představovala menší stavení.

"Mám ho na mušce," zašeptal Oliver a plně se soustředil na zbraň, kterou mířil na vetřelce. Snažila jsem se poslouchat, co se děje venku, ale nedokázala jsem žádný zvuk rozlišit. Pan Blackwood je určitě na takovou návštěvu připravený a zabezpečený. Ale chvíli jsem byla na pochybách, jestli jsou ještě naživu. Co po nich vůbec můžou chtít?

"Nedokážu to," Oliver promluvil vážně a rozhodně.

"Co nedokážeš?"

"Zabít ho. Nedokážu zabít člověka. Nechci, Ellie." Tak zoufalého jsem ho nikdy neviděla.

Chápala jsem, co řekl, a byla jsem ráda, že mám takového bratra. Byla jsem na něj pyšná. Ale museli jsme pryč....museli jsme pryč. Není žádná jiná možnost.

"Musíme pryč, jinam, musíme skočit." Oliver se na mě podíval a sám věděl, že je to riskantní, zoufalé, ale že to musíme udělat. Zhluboka se nadechl a upustil zbraň.

"Chci pryč." Nevykřikl to nahlas, spíš to vyslovil, jako by si to ani nepřál. Ale přál si to, nepřál si být tam, kde jsme se měli ocitnout, to ani já ne, ale oba jsme si přáli být pryč.

Další zatmění a byli jsme jinde. A jindy. Ocitli jsme se uprostřed ledové plochy. Stihla jsem se rozhlédnout jen letmo, ale kolem nás jsem neviděla nic než led. Možná to bylo i tím, že mě oči štípaly z narážejícího sněhu. Ta zima byla otupující. Nedokázala jsem vnímat nic jiného, než bolest. Cítila jsem, jak se ze mě stává kus ledu. Tipovala bych, že moje nohy a ruce byly modré v tu chvíli, kdy jsem otevřela oči. Tedy, kdy jsem se oči snažila otevřít.

"Tady nemůžeme zůstat už ani minutu." Snažila jsem se mluvit, co nejhlasitěji jsem dokázala, ale netušila jsem, jestli mi Oliver rozumí. Silný vítr pravděpodobně přehlušil veškerou mou snahu. Přesto však Oliver vyslovil kouzelná slovíčka a rázem jsme byli fuč. A bylo teplo.

Bratr se hlasitě rozesmál. Nikdo nás nemohl slyšet, protože jsme byli někde v horském komplexu. Konečně zase sluníčko.

"Co ti přijde tak vtipné? Už ti z toho cestování začalo hrabat nebo co?" Oliver se pořád smál. "Nebo blázníš z hladu, nebo co?"

Oliver se konečně trochu uklidnil a už se jen uchechtával. "Víš...už jsem tady byl."

"Co? Kdy?"

"Poprvé přesně vím, kde jsme, to je...to je nádhera." Roztáhla jsem ruce a zatřepala jsem tázavě hlavou na znamení, že mi má říct, kde jsme, protože já to tady nepoznávám.

"Jsme ve Švýcarsku. Byl jsem tady na výletu se školou. Vypadá to tu samozřejmě jinak, ale jsem si stoprocentně jistý. Vidíš tam ten výčnělek v hoře?" Namířil rukou před sebe a pokračoval. "Když se podíváš kousek nad něj, uvidíš útvar, který připomíná kozu. Nebo spíš kozla." Měl pravdu, ten kus kamene opravdu vypadal jako koza. Začala jsem se smát taky. "Páni...vypadá to tu úplně jinak, ale přitom tak stejně."

"Je tady krásně. Už si ani nepamatuju, kdy jsi tam byl. Tedy tady. Kdy jsi tady byl." Byla jsem z toho všeho zmatená.

"Myslím, že to bylo v prváku."

"Měli bychom najít něco k jídlu." Mé myšlenky se začaly stáčet jiným směrem.

"A hlavně něco, kde se ohřejeme," podotkl Oliver. "Být tam vážně ještě chvíli, tak..." Zakroutil hlavou a dal se do pochodu. Já jsem ho bez pobízení následovala, asi si pamatoval, kam má jít, abychom nezacházeli dál do hor.

Během cesty si Oliver vzpomněl, že máme v tašce ještě ovoce, které jsme si ukořistili na ostrově. Sice vypadalo ještě míň vábně, než předtím, ale měli jsme obrovský hlad. Když jsme se jím ládovali, začal Oliver mluvit vážněji než předtím.

"Musím ti něco říct, Ellie." Co mi teď asi musí říct, že to zní tak vážně? Pobídla jsem ho, ať mluví.

"Co se ti stane, když se přemístíme? Nebo spíš, co vidíš?"

"Pokaždé je to stejné, přijde studený vánek, který mě jako by chytne, potom tma, a když otevřu oči, jsem jinde." Oliver chvíli mlčel a pak pokračoval.

"Tak jsem to měl ze začátku taky, ale teď se mi zdálo, že jsem během té chvilky cestování něco viděl. Nevím, co to bylo, prostě jen takový záblesk něčeho, víš? Nebylo to už jen úplné černo." Teď mlčel déle, asi chtěl, abych se k tomu vyjádřila.

"To je zvláštní, Olí, ale vůbec netuším, co to může znamenat. Víš...když spolu nemluvíme, musím pořád myslet na rodiče. Co bys řekl, hádají se kvůli tomu, že jsme zmizeli, ještě víc, nebo je to sblížilo?" Oliverovi bylo jedno, že měním téma, asi už stejně neměl nic víc, co by k tomu řekl.

"To nevím. Přál bych si, aby bylo všechno jako dřív. Pamatuješ, jak jsme chodívali plavat? Nebo jsme s Matonohovými hrávali bowling. Nebo jak jsme si vždycky o víkendu zašli všichni do kina, a když se nehrálo nic dobrého, prostě jsme si nakoupili popcorn a pustili si film doma?" Přikývla jsem.

Tuhle část života jsem si pamatovala moc dobře, byla skvělá. Nic mě netrápilo. Myslím nic vážného. Pro mě sice bylo vážné všechno, od kluků, po oblečení a doplňky, ale nebylo to vážné ve skutečnosti. Měla jsem tak bezstarostné dětství a dospívání.

"Ano, to si pamatuju. Všechno si to pamatuju." Usmála jsem se na něj a zase jsem uviděla toho malého brášku, to nevinné dítě, které chci chránit. Ale asi se musím smířit s tím, že už není dítě a že si vystačí beze mě.

Pokud jsem nezapomněla na nějaký skok, měli bychom být v roce 1514. Nedokážu si vzpomenout na nic zásadního, co se stalo v tomto století, a už vůbec na nic, co se stalo ve Švýcarsku. Možná v této době prováděli převraty a změny, co se týče církví a náboženství. Protestanti se začali více snažit a rozšiřovat své vyznání, řekla bych, ale možná se pletu. Vážně jsem mimo, snad nebudu muset nikde mluvit o politické situaci. Snad nebudu muset mluvit o ničem celkově. Možná kdyby někdo nadhodil pár informací, chytla bych se, ale nebudu riskovat. Čím více padáme do minulosti, tím nebezpečnější se pro nás stává v ní zůstat. Ale s každým dalším posunutím se vystavujeme větší hrozbě, takže co je lepší? Zůstat, nebo se přemístit dál? Jak dlouho takhle můžeme pokračovat? To se dostaneme až k pralidem? A potom k dinosaurům?

"Olivere, musíme mít pro tentokrát připravený příběh. Nemusíme lhát o jménech ani o detailech, do kterých bychom se zbytečně zamotávali, jen si musíme dát pozor, abychom nezačali mluvit o něčem, co se ještě nestalo nebo co nebylo vynalezeno a podobně."

Snažila jsem se nedávat najevo, jak jsem z pochodu unavená, ale už jsem byla na pokraji svých možností pro takovou túru.

"Souhlasím, musíme mít nějaký příběh, kterým by se vysvětlilo, jak jsme se sem dostali a odkud jsme. Ale musíme být opatrní, abychom neřekli něco, za co by nás mohli...co já vím zavřít, zabít."

Když říkal slovo zabít, rozmáchl přitom rukama. Nebylo to žádné velké gesto, ale cítila jsem z něho nervozitu. Vlastně mi až teď došlo, jak moc jsme byli ohrožení. V takové době se už zabíjeli lidé i pro ty nejpitomější důvody. Stačilo někoho rozzuřit. Nebo jste nemuseli udělat ani to, někdo vám záviděl, a tak na vás něco narafičil. Nebylo to jako teď. Aby vás uznali vinným, musí mít nějaké důkazy. Tehdy jste právě naopak museli dokazovat vy, že jste nevinní, aby vás neodsoudili. A jak může někdo dokázat, že nespáchal něco, co nespáchal, že? Nevím úplně jistě, jestli to tak platilo všude, ale každopádně jsme v době, kdy si musíme dávat pozor na všechno. Na to, co říkáme, co děláme, s kým se bavíme, co si oblékáme, prostě na všechno.

"Rozhodně tady nechci umřít. Co všechno si pamatujete o téhle době, pane dějepisče?" Nechtěla jsem si z něj dělat srandu, jen jsem chtěla odlehčit situaci.

"Dobře. Takže máme rok 1514, že jo? Páni, před pár lety byla objevena Amerika." Olivera to povídání začalo velmi bavit. Sice jsem si pod pojmem pár let, představovala trochu jiné číslo, ale když skáčeme po stovkách, je pravda, že 22 let je vážně jen pár let. Nadšeně pokračoval.

"Protože 16. století teprve začalo, spíš se budeme soustředit na 15. století, ne?" Zakývala jsem hlavou a poslouchala dál. "Tak nejdřív naše země.... Karel IV. u nás vládl už ve století čtrnáctém. Do prdele. Doufám, že přespříští posun bude k nám, Karla bych chtěl vážně vidět. No, to je jedno. Praha vzkvétala, byla založena Karlova univerzita, byl postaven Karlův most a tak. Ale to nás moc nezajímá, spíš světové události, které jsou známější a hlavně se týkají až 15. století. Mám pocit, že probíhala nějaká válka v Asii. Čína s někým bojovala. S Japonci? Nebo s Vietnamci? No, to nás taky moc nezajímá. Co se dál stalo? Nech mě chvilku přemýšlet." Na chvíli se odmlčel a uspořádával si myšlenky, než na mě začal chrlit moudra.

"Eliškooo? Víš, co se stalo roku 1415?" Ptal se mě, jako bych byla úplně pitomá.

"Myslíš, že jsem blbá?" Mluvila jsem na něj stejným tónem. "Máš na mysli 6. července, kdy byl v Kostnici upálen Jan Hus? Nejsi jediný, kdo měl ve škole dějepis, víš?" Je pravda, že jsem se v minulosti nevyznala, tak jako Oliver, ale přece jen jsem si něco pamatovala. Dávala jsem v hodinách pozor. Oba s bratrem chodíme na gympl, jeho spíš zajímají humanitní obory, zatímco já chci jít na medicínu.

"Tak pokračuj."

"Dobře. Už vím, co dalšího se stalo. Upálili Johanku z Arku. Probíhaly husitské války, samozřejmě. Johannes Gutenberg a jeho známý knihtisk...dál se v Anglii odehrávala válka růží. Ferdinand Aragonský si vzal Isabelu Kastilskou a sjednotili Španělsko, které se dostalo na vrchol díky mořeplavbám a....to je tak všechno. Z tohoto období si moc nepamatuju, nebylo to moje oblíbené téma."

Náhodou toho řekl dost, ale podstatnou věcí bylo, že o dění ve Švýcarsku jsme nevěděli nic.

"Takže teď k té historce. Jak jsme se tady mohli ocitnout? Napadá tě něco, Ellie?"

Napadaly mě samé blbosti. Střílela jsem od boku jeden nesmysl za druhým. Asi jsem měla být větší rebel a měla jsem se učit vymýšlet si, jako ostatní holky, které chodili pařit.

Oliver jen poslouchal a krčil rameny. Potom promluvil a já nemohla uvěřit svým uším. Kdy se z něj stal tak vyzrálý a moudrý....chlap? Já se tady morduju s vymýšlením těch nejpravděpodobnějších scénářů a on? První nápad, který vysloví, a všechno je vyřešeno.

"Olí, jsi génius, takhle se nás nikdo nebude dále vyptávat. Prostě řekneme, že jsme jezdili s cikány, kteří nás našli jako malé děti. Když jsme jim ale začali být k ničemu, protože jsme onemocněli, nechali nás tady, při přejíždění Evropou. Uzdravili jsme se, ale nemáme nic." Zatleskala jsem a poskočila si. Oliver se jen šibalsky usmál. Bylo vidět, že má radost z toho, s jakým nadšením jsem jeho nápad přijala.

Museli jsme jít několik hodin, když jsme se konečně přiblížili k první vesnici. Vlastně netuším, jestli to byla vesnice, nebo jakým statusem se pyšnila, ale takhle bych si středověkou vesnici představovala. Vím, že jsme ještě podle našeho nejčastějšího rozdělení ve středověku nebyli, ale já už jsem to tak brala. Přišli jsme až ke kamenným hradbám, byly sice tak malé, že kdybych se rozběhla a vážně se snažila, asi bych na ně vyskočila, ale zdálo se, že jsou obehnány kolem celé vesnice. Byly postaveny docela daleko od domů a bránu jsme uviděli ihned. Nemuseli jsme je ani nijak obcházet, byla kousek od nás. Když jsme však přišli k hradbám tak blízko, že bychom si na ně mohli sáhnout, uslyšeli jsme volání o pomoc. Byl to dívčí hlas a zněl dost zoufale. Křik byl ale vzdálený a tichý a vůbec jsem netušila, odkud volání přichází. V Oliverovi se zřejmě probudilo hrdinství a rozběhl se zpátky, směrem, ze kterého jsme přišli, ale běžel do strany. Neváhala jsem a rozběhla jsem se za ním. "Olivere, počkej!" V dlouhých a těžkých šatech se mi běželo vážně blbě.

Doběhli jsme k místu, odkud křik vycházel, a našli jsme dívku, kterou se právě chystalo znásilnit staré chlípné prase. Už od pohledu bylo vidět, že je násilník dost opilý. Bratr ho odtrhl z mladé dívky, která měla rozervané šaty a celá se třásla. Nestačila jsem sledovat, co se děje, chtěla jsem pomoct dívce, ale přitom jsem nespustila oči z bratra, který se rval s o hlavu vyšším chlapem. Jeho pohyby sice nebyly úplně koordinované, ale pořád vážil o třicet, čtyřicet kilo víc než Oliver.

Podávala jsem dívce ruku a říkala jí, že všechno bude v pořádku, na chviličku jsem ztratila oči z těch dvou, a když jsem se znovu podívala, Oliver ležel na zemi, násilník na něm a škrtil ho. Rozběhla jsem se k němu a snažila jsem se ho dostat z Olivera, ale ani to s ním nehnulo. Kopala jsem do něho a křičela, ať ho okamžitě pustí, ale nic nezabíralo. Nečekala jsem na to, než Oliver naposledy vydechne, vytáhla jsem nožík z tašky, vybavila jsem si něco z kurzu sebeobrany, přistoupila jsem k cizinci a bodla mu nůž z boku do krku. Chlap Olivera pustil a sahal si po ráně. Během chvilky se svalil k zemi a nedýchal, to už jsem mu ale nevěnovala žádnou pozornost a klekla jsem si k Oliverovi. Vykašlával a snažil se nadechnout.

"Jsi v pořádku? Už jsem viděla, že nedýcháš. Měla jsem takový strach. Takhle už mě nesmíš děsit."

Chtělo se mi brečet. A to nejen štěstím, že je Oliver naživu. Byla jsem vystrašená, a když jsem se přesvědčila, že dýchá a dokáže sám chodit, obrátila jsem se k ležící mrtvole. Na zemi ležel muž, kterého jsem zabila. Bylo jisté, že je mrtvý. Bodla jsem ho přímo do krční tepny a jeho bezvládné tělo teď leželo v kaluži krve.

"Já jsem ho zabila!" řekla jsem tiše jen pro sebe. "Já jsem ho zabila!" Konečně mi vytryskly nahromaděné slzy a podlomily se mi nohy. "On, on nedýchá." Chtěla jsem mu pomoct, ale na druhou stranu jsem na něj nechtěla vůbec sahat, za to, co provedl té dívce a co se chystal provést Oliverovi.

Byla jsem v šoku, zezadu mě popadl Oliver, postavil mě na nohy a přede mnou se objevila dívka. Už nebyla tak zmatená a bezbranná, jako by se vzchopila a já viděla její sílu. Vyzařovala z ní.

"Musíme okamžitě zmizet. Pojďte za mnou."

Na nic jsme se neptali a udělali přesně to, co řekla. Ani nevím, kudy jsme šli. Byla jsem myšlenkami pořád na místě činu. Myslím, že jsme prošli kolem jedné brány a došli až k druhé, asi abychom zamaskovali stopy a vypadalo to, že jsme přišli úplně z jiné strany.

Vchod do vesnice hlídal muž, dívka mu něco zašeptala, povzdychl, zakroutil hlavou a pustil nás dovnitř. Nikdy jsem nezjistila, co přesně mu řekla, ale později, když jsme byli sami, jsem se dozvěděla, že je to její strýc. Vesnice byla poměrně prázdná, asi si ani nikdo nevšiml, že jsme vešli dovnitř, protože dívka nás hned zatáhla do jednoho z domů.

Netuším, jak dlouho to trvalo, ani co přesně se odehrálo, ale najednou jsem se ocitla v místnosti, neznámá mi umyla ruce od krve a donesla nám něco k jídlu a k pití.

"Ták...ani nevím jak začít. Zachránili jste mě. Jsem vám nadosmrti zavázaná," usmála se dívka mile.

Rozrušení, které jsem na ní zprvu viděla, kompletně zmizelo. Konečně jsem se začala trochu soustředit a pořádně jsem si ji prohlédla. Nemohla mít víc než 20 let. Moji pozornost okamžitě upoutaly její jasně zelené oči a nádherné zrzavé vlasy, vlnité a dlouhé, navíc dokonale husté, stejně jako obočí. V obličeji byla velmi pěkná. Žádné pupínky ani vrásky, jako by měla vyretušovanou pleť. Na reálnosti jí přidávalo pár pih, ale jen pár, nebyly skoro vidět. Vysoká byla asi tak jako já, možná trochu menší. Se svojí postavou by trumfla i modelky v roce 2014. Přes oblečení to samozřejmě nebylo vidět, ale jelikož měla roztrhané šaty, což by mohlo vzbudit podezření, převlékala se před námi mezi tím, co mluvila. Takže jsem ji viděla nahou. Pro mě to nebylo nic zase tak zvláštního, nebylo to poprvé, co jsem viděla nahou ženu. Třeba v plavání, nebo kamarádky, když se přede mnou převlékaly. Ale bráchův pohled v životě nezapomenu. Trochu mi zvedl náladu, chtěla jsem se smát, ale to zatím nešlo. Dívka se vůbec nestyděla, zato Oliver byl rudý jako rak.

"Jmenuji se Leonie. Ten muž, který...mě chtěl znásilnit, byl...opilec z vedlejší vesnice. Nebyla jsem jediná dívka, kterou tady obtěžoval starší muž." Nemluvilo se jí o tom lehce, to bylo poznat, ale stále jsem viděla sílu, která z ní vycházela.

"Bydlím tady s rodiči, mladším bratrem, babičkou a strýcem. Dědeček zemřel před deseti lety a babička už na tom také není nejlíp. Starší sestra se před rokem vdala a bydlí s manželem blízko. Strýc je ten muž, který nás pouštěl do vesnice."

"To je tvůj strýc? Vypadá mladě," přerušila jsem ji.

"Ano, je to mladší bratr otce, ale není o moc mladší než on. Má nejvyšší čas najít si ženu. Ale teď mi povězte něco o vás."

Svěřili jsme se Leonii se svým vymyšleným příběhem, musela jsem vykládat celý příběh sama, protože Oliver se nezmohl na jediné slovo. Při vyprávění jsem nemyslela na tu hrůzu, ale když jsem došla k tomu, jak jsme se ocitli u ní, vybavila se mi tvář muže, kterého jsem zabila, a padl na mě totální splín. Přestala jsem mluvit a slzy se mi draly z očí. Vždycky mě dokázala rozbrečet každá prkotina a tohle si přímo říkalo o vodopády slz.

"Omlouvám se, já jen...je mrtvý. Musí být. Není šance, že by přežil. Bodla jsem ho do krku...přímo do krku." Rukama jsem si utírala slzy a celá jsem se třásla.

"Pojď ke mně." Oliver zřejmě zapomněl na svůj ostych a objal mě. Uklidňoval mě, že všechno bude v pořádku a vysvětloval mi, že kdybych to neudělala, on už by tady nebyl. A možná ani já, ani Leonie.

"Vím, co tě uklidní. Upletu ti cop," řekla Leonie s úsměvem. Kamarádky mi většinou na rozveselení upečou sušenky, vezmou mě na nákupy, nebo donesou víno. Ale cop mi nepletla ještě žádná.

Leonie mě usadila na zem a sedla si za mě. Začala plést a přitom vykládala. Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat nic jiného, než její hlas. Měla tak uklidňující hlas. Zaplétání vlasů vážně pomáhalo. Uvolnila jsem se, spadla ze mě tíha a cítila jsem se lépe.

Když mi Leonie dopletla vlasy, vstala a vydala se směrem ke skříni, vytáhla z ní šaty a oblékla mě do nich, ty moje podle ní prý prošly celou Evropou. Když to řekla, napadlo mě, jestli vůbec věděla, že nějaká Evropa je. Pochybuji, že chodí do školy, nebo že se někde učí. Vlastně si nejsem jistá, jestli už v této době pojem Evropa existoval. Řekla bych, že jo, ale kdy vlastně poprvé někdo promluvil o této části planety jako o Evropě? Nicméně si myslím, že Leonie slyšela tento název poprvé od nás. Navíc, tento typ lidí není složité přesvědčit, že nějaká Evropa existuje, i kdyby vlastně ještě neexistovala. Většina lidí, kteří zde žijí, podle mě nebyla dál než ve vedlejší vesnici a většina z nich je nevzdělaná. Vždyť povinnou školní docházku zavedla až Marie Terezie, alespoň u nás, a to jsme v trochu jiném století. Tuším roku 1774.

Nechci říkat, že jsou lidé zde hloupí, to vůbec netvrdím, ale myslím, že nemají velký pojem o dění ve světě. Kde by taky získávali informace - žádný internet, žádná televize, rozhlas ani noviny. Museli se spoléhat jen na lidi, na zprávy, které k nim někdo přinesl. Nevšimla jsem si ani žádných knih, které by měla Leonie v pokoji. Uměla vůbec číst? Možná bych se jí mohla zeptat, ale nevím, jestli to není moc troufalé. Jestli bych ji tím třeba nezahanbila. Nevím, jak to tady chodí a co je zde zvykem, a už vůbec ne, jak jsou zde lidé vyspělí a vzdělaní.

Šaty mi padly, i když přes prsa a boky mě trochu táhly. Nebyla jsem tlustá, jen jsem v určitých partiích byla...větší...než Leonie.

"Jak se živí tvoji rodiče? Co dělají? Chci říct...jaká je jejich práce?" Doufala jsem, že mě pochopí.

"Asi sis toho nevšimla, jak jsi byla v šoku, ale právě se nacházíš v místním hostinci. Táta čepuje pivo a obsluhuje lidi a já s mámou vaříme jídlo. Také máme pár pokojů na přespání, které uklízí babička. Moje starší sestra se teď stará o miminko, ale když má čas, pomáhá nám, jak zrovna potřebujeme. A bratr taky pomáhá, kde je potřeba."

Toho, že jsme vlastně v hospodě, jsem si vážně nevšimla, vnímala jsem jen to, že vcházíme dovnitř a potom, že jdeme po schodech až do pokoje.

"Máte nějaký volný pokoj, ve kterém bychom se mohli ubytovat?"

"Akorát nemáme jak zaplatit," podotkl Oliver a ušklíbl se.

Byla to bohužel pravda, neměli jsme nic. Jen moji špinavou košilku, kolik tak může stát hedvábí? Z myšlenek mě vytrhla Leonie.

"První přespání jste si vysloužili mojí záchranou, ale pokud zde budete chtít zůstat déle, budete si muset pobyt zde odpracovat. Nebo si můžete najít jinou práci a poté prostě zaplatit. Záleží na vás. Vím, že kovář hledá nového učedníka, ale pokud byste chtěli, máme stále práce dost. Od té doby, co sestra odešla a babiččin zdravotní stav se zhoršil."

Zůstat zde se mi nejevilo jako špatný nápad. Nechci riskovat a vracet se v minulosti do neznáma, radši tady chvíli zůstaneme a uvidíme, co budeme dál dělat.

"Už je pozdě. Pro dnešek zůstanete v mém pokoji. Ellie se vyspí v mé posteli a ty, Olivere, se vyspíš na zemi, souhlasíš? Přinesu ti deku." Možná se mi to zdálo, ale jako by na Olivera mrkla.

"Jsi hodná, Leonie, ale kde budeš spát ty?" zeptala jsem se.

"O mě se nebojte. A pokud chcete, můžete mi říkat Leo."

Zmizela a nechala nás samotné v jejím pokoji, vrátila se jen s dekou, popřála nám dobrou noc a znovu odešla. Byla jsem tak unavená, že jsem usnula hned, ale řekla bych, že bratrovi to trvalo déle. A kdybych měla hádat, o čem se mu zdálo, byla by to jedna zelenooká zrzka.

Kapitola 6

"Uáá." Protáhla jsem se s hlasitým zívnutím.

Moje první myšlenka patřila muži, kterého jsem předchozího dne zabila. Taky má poslední včerejší myšlenka patřila jemu. Jen tak se toho nezbavím, bude to trvat několik dnů, měsíců, možná roků, než na něj přestanu myslet. Ale úplně se toho asi nezbavím nikdy. Jenže Oliver měl pravdu, kdybych nezabila já toho opilce, zabil by on Olivera. Musela jsem to udělat. Přepadaly mě ale depresivní návaly - co když má možná někde ženu a děti? I když možná jsem té ženě pomohla, jestli byl krutý i k ní. Radši na to teď nebudu myslet, je nový den a já oficiálně začínám novou kapitolu svého života.

Rozhlédla jsem se po pokoji, ale Oliver nikde. Zrychlil se mi dech. Co když se v noci přenesl beze mě? Co když se něco stalo? Musím ho najít!

Vyběhla jsem z pokoje jen ve spodním prádle, což jsem si vůbec neuvědomovala. S krajkovou podprsenkou a kalhotkami se síťovaným zadkem bych určitě udělala dojem na každého. A taky že jo. Jak jsem rychle otevřela dveře, vrazila jsem jimi do cizího muže. Omlouvala jsem se, a když jsem spatřila krev valící se z jeho nosu, zabořila jsem ten svůj do rukou.

"Panebože, strašně se omlouvám." Pohledný muž se rozesmál.

"Ženy mne už oslovovaly všelijak, ale nikdy mě žádná nenazvala Bohem." Tomu jsem se zasmála taky a uvědomila jsem si, že jsem toho muže už viděla.

"Jmenuji se Matteo. Jsem Leoniin strýc. Ty musíš být Elizabeth." Rozhodla jsem se, že se budu představovat spíš takhle, zní to víc staře.

"Říkejte mi Ellie," vypadlo ze mě, i když jsem nechtěla. Asi reflex.

"Dobře, Ellie...myslím, že ses zapomněla obléknout. Nebo je to nový francouzský trend?"

Polilo mě strašné horko, nedokázala jsem přijít na žádnou rozumnou odpověď, a tak jsem tam chvíli stála a křížila nohy. Rozmáchla jsem rukama a usmála jsem se.

"Asi bude nejlepší, když se půjdeš obléct."

Byl sice milý, ale nemusel na mě mluvit jak na debila. Nebo ještě hůř, jak na malé dítě. Byl sice viditelně starší, ale ne zase o tolik, rozhodně by to nemohl být můj otec.

"Problém je v tom, že...hledám svého bratra."

"Jestli potřebuješ někoho, kdo ti s oblékáním pomůže, rád se toho ujmu." To byl snad flirt? Takhle se v této době flirtovalo? To snad ne.

"Děkuji, ale obléct se umím i sama. Jde o to, že...že..." Polkla jsem a znovu mě polilo horko. Poškrábala jsem se na čele a chystala se něco plácat, naštěstí mi v tom zabránila Leonie.

"Jé, sluníčko se nám konečně probralo." Necítila jsem z toho sarkasmus, ale stoprocentně jistá jsem si nebyla.

"Omlouvám se, byla jsem strašně unavená a..." Oliver se objevil hned za Leonií a když mě uviděl, zděsil se.

"Co tady vyvádíš takhle oblečená? Nebo spíš neoblečená." Matteo se mi tiše posmíval a ještě tišeji se vytratil. Oliver mě obrátil směrem do pokoje, kam mě doprovodil i s Leonií.

"Dej ze mě ty ruce, nejsem malá holka." Tohle zacházení už mě vážně nebavilo. Dokážu se o sebe postarat i sama. "A navíc jsem starší než ty." Toho se chytila Leonie.

"Myslela jsem, že ty jsi ten starší." Jako by vrazila bratrovi dýku do srdce a ještě s ní zatočila. Oliver z ní byl úplně paf, to jsem poznala hned, a tohle ho, pro mě nepochopitelně, zamrzelo. Leonie se ale vzápětí usmála a bratříček opět roztál.

"Kde jste vůbec byli? Lekla jsem se, že se něco stalo." Snažila jsem se to zdůraznit a dívat se přitom na Olivera. Už jednou jsem mu totiž řekla, ať se ode mě nevzdaluje.

"Oliver mi pomáhal." Leonie promluvila krátce a výstižně. Skoro jako dáma, ale já jsem hned poznala, jaká je nespoutaná divoška.

Stejně mě měl probudit. Zakroutila jsem očima, což Leonie neviděla, a víc jsem to neřešila.

Celý den byl náročný. Pomáhala jsem v kuchyni, a i když mě vaření vždycky velmi bavilo, okrájela jsem tolik brambor, jako za celý svůj dosavadní život ne. Po obědě mě vzala Leonie s sebou na zahradu, kterou měli kousek za domem. Také vlastnili kus pole, na kterém pomáhal Oliver. Časem jsme si zvykli nebýt pořád spolu, spíš já jsem si musela zvykat, Oliverovi to ani tak nevadilo, ale pořád jsem se od něj nevzdalovala na víc než pár desítek metrů. Když pracoval na poli, snažila jsem se tam vnutit taky. Navíc Oliver čím dál víc času trávil s Leou. Brzy jsme zjistili, že neumí číst, a tak ji Oliver učil. Patřili spíš do té bohatší části vesnice, takže peníze na nějaké menší učení by měli, ale prý to nikdy nebude potřebovat, takže ty peníze raději ušetří na něco důležitějšího.

**

Uběhl asi týden od chvíle, kdy jsme se ocitli v této době. V neděli se pracovalo jen málo, většina odpočívala a večer se pořádali nejrůznější zábavy a akce. Ne úplně takové, jaké navštěvují lidi v roce 2014, ale něco v tom stylu.

V jedné z vedlejších vesnic se konala každoroční zábava. Lea mi vyprávěla, co všechno se na ní děje. Chodí tam skoro všichni. Říkala, i který svátek se slaví, ale vždycky na něj zapomenu a je mi hloupé ptát se už asi po čtvrté. Ne že bych tam nechtěla jít, ale ani jsme neměli šanci vzdorovat. Leonie nám prostě oznámila, co se večer koná a kdy vyrážíme. Nečekala na žádný souhlas ani nic podobného.

Podle Leonie by muž se ženou neměl spát v jednom pokoji, pokud nejsou manželé, ale jelikož jsme sourozenci a navíc neměli tolik volných místností, mohli jsme sdílet společný pokoj. Samozřejmě jsme měli každý svoji postel. Tato doba mi přišla velmi zvláštní - na jednu stranu spolu nesmí muž se ženou pobývat sami v jednom pokoji, a to nejen přes noc, ale na druhou stranu se před námi vystavovala nahá a vůbec jí to nevadilo. Pomalu si ale začínám zvykat.

Z domu nás odcházelo šest, já, Oliver, Leonie, Leoniini rodiče, které jsme měli dovoleno oslovovat jmény, tedy Sarah a Thomas, a také strýc Matteo se přidal.

Oliver s Leonií se hnali dopředu a celou cestu si vykládali, poskakovali, honili se a chovali se jako malí. Já jsem šla úplně vzadu se Sarah. Dobře se mi s ní vykládalo. Mluvila o jejich nejstarší dceři, u které dneska nechali nejmladšího Simona na noc, také o jejím manželovi, o hostinci, o tom, jací zvláštní lidé k nim občas chodí, ale i o tom, že se u nich občas vyskytnou lidé velmi vznešení. Vyptávala se mě na mé rodiče, ale já je smetla ze stolu s tím, že si na ně nepamatuji. Musela jsem na ně však myslet pořád - co právě dělají a jestli jsou ještě pořád spolu. Vykládali jsme si celou cestu a ještě před setměním jsme došli na místo.

Kousek od domů byla velká louka, na které se oslava konala. Stromy byly vyzdobené svíčkami, barevnými látkami a vším možným. Nic však nepůsobilo kýčovitě. Uprostřed bylo ohniště a kolem něho poskládané klády, které tvořily kruh. Další klády byly rozmístěné na jedné straně, zatímco na druhé straně byla plocha na tanec. Kdybych nevěděla, v jaké zemi jsme, řekla bych, že jsme někde ve Skotsku nebo v Irsku. Muzikanti hráli i podobnou hudbu, jaká je typická pro tyto země.

Posadili jsme se k ohni a vykládali si. Seděla jsem vedle Leonie a z druhé strany si přisedla nějaká její kamarádka. Byla strašně upovídaná, mluvila tak plynule, že jsem vůbec nestíhala vnímat rychle ubíhající čas. Najednou byla tma a lidé se zvedali k tanci.

Hudba hrála nahlas, ale rozuměla jsem každmu slovu, které mi dívka vykládala. Ani jsem nevěděla, jak se jmenuje, ale věděla jsem, který kluk jí slíbil věčnou lásku a teď se tahá s jinou, které maso je nejlepší k přípravě jakého jídla a ze kterých bylinek bych si měla udělat čaj na bolest hlavy a ze kterých na problémy se zažíváním.

V té chvíli, kdy pro moji společnici přišel chlapec a vyzval ji k tanci, popadl Leonii neznámý muž a odtáhl ji k muzikantům. Vzpírala se, ale spíše se smála, takže jsem neměla strach, že by se dělo něco špatného. Pán, kterého jistě dobře znala, ji nechal stát samotnou a všichni se utišili a upřeli zrak na Leu.

Začala hrát pomalejší hudba a Leonie začala zpívat. Najednou ze mě spadly všechny obavy. Měla jemný, sametový hlas, ale zároveň tak plný a silný. Krásně se poslouchala a ještě krásněji se na ni dívalo. Do vlasů měla zapletené květiny a oblečená byla do dlouhých šatů, které zvýrazňovaly její štíhlý pas. Žádný kluk ani muž z ní nemohl spustit zrak, většina dokonce neudržela zavřenou pusu. Všechny ženy a dívky jí určitě záviděly. Já jsem byla jednou z nich. Šaty jsem měla stejně krásné, ale na ní vypadaly rozhodně lépe. A do toho ten hlas...jestli se do ní bratr nezamiloval do této chvíle, tak už je v tom určitě až po uši.

Zazpívala asi tři písničky, a když začala čtvrtou, zbystřila jsem ještě víc. Tu píseň jsem znala, tu melodii i slova. Sice v trochu jiném podání, ale znala jsem ji. Začala jsem si broukat s ní.

"Ty tu píseň znáš? Jak je to možné?" zeptal se Oliver, když si mě všiml.

Zakývala jsem hlavou a zatvářila jsem se zmateně, nevzpomínala jsem si, kde jsem píseň slyšela. Prostě jsem ji někdo slyšela a slova byla jednoduchá.

"Zpívej mi píseň o dívce, která přišla k nám,

je krásná, ale v očích se jí odráží strach,

zpívej mi o ní, ať její příběh znám,

zpívej a tancuj, ať víří se prach.

Po vodě pošli znamení,

že srdce její není z kamení,

větrem nech slova vát

a přitom koukej tancovat.

Zpívej mi píseň o dívce, která přišla k nám,

je krásná, ale v očích se jí odráží strach,

zpívej mi o ní, ať její příběh znám,

zpívej a tancuj, ať víří se prach."

Když Leonie dozpívala, přiběhla k nám, popadla Olivera za ruky a šli tancovat. Na nic se ho neptala, ani on jí neřekl ani slovo. Snad ho aspoň během tance napadne pochválit jí zpěv. Já jsem se vzdálila, protože jsem se potřebovala aspoň trošku projít a taky jsem si našla místo, kde jsem měla lepší rozhled.

"Jak to, že netančíš? Nová dívka ve vesnici a ještě krásná, kluci by se o tebe měli přetlačovat." Matteo se evidentně nudil, a tak se rozhodl, že mě bude popichovat.

"Myslím, že se mě bojí," odpověděla jsem.

"To bude asi tím, jaký máš postoj."

Měl pravdu, ruce jsem měla překřížené, stála jsem opřená o strom a asi jsem se netvářila zrovna nejpříjemněji. Nepotřebovala jsem tančit, ale kluky bych asi odhánět neměla. Co když tady budeme muset zůstat? Měla bych si najít manžela a založit rodinu. Mohla bych se živit jako doktorka. Všechno jsem se sice měla naučit až na vysoké, ale základy mám z kurzů a na nějaké větší operace a léčení tady stejně nemají techniku. Jestli zde mám zůstat, tak se musím přizpůsobit.

"Víš co? Měli bychom jim ukázat, že není důvod, aby se tě báli." Matteo mě vytáhl na parket, nestačila jsem se vzpamatovat a už jsme tančili.

"Ale já tančit neumím."

"Stačí, když se mnou necháš vést. Vidíš?" I když to tak nevypadalo, tanec byl jednoduchý. Sledovala jsem Olivera s Leonií a na parketu jim to spolu moc slušelo.

"Náš plán zabral, jde k nám první odvážlivec," zašeptal mi Matteo a očima ukázal doleva. Podívala jsem se a kráčel k nám docela pěkný kluk.

"Děkuju."

Měla jsem radost, přece jen jsem nebyla tak hrozná, že by mě nikdo nechtěl, jen se mě báli oslovit.

"Můžu poprosit o další tanec?" zeptal se gentlemansky velmi šarmantní kluk.

"Vlastně už si budu muset odpočinout. Je celá jen tvoje." Usmál se Matteo, poděkoval mi za tanec a odešel.

S odvážlivcem jsem tančila dva tance, ale neměla jsem si s ním absolutně co říct. Pak ho naštěstí vystřídal další tanečník. S tím se mi povídalo dobře, ale...nebyla tam jiskra. Nemohla bych mít milostný vztah s někým, kdo se mi ani trochu nelíbí. Takže asi zůstane jen u přátelství.

Poslední tanec jsem věnovala bratrovi, který mě přišel zachránit, když si všiml, jak starý muž se pro mě odvážil jít teď. Předběhl ho jen tak tak, ale byla jsem zachráněna. Po tomto tanci jsme se připojili ke zbytku naší skupinky a rozhodlo se, že je čas jít domů.