Něco si přej!||T. Barvíková||7/10

Kapitola 14

Snažili jsme se s Gaiem mluvit co nejméně, abychom omezili riziko vzniku nedorozumění na co nejmenší, ne proto, že bychom na něho nebyli zvědaví. Byli jsme. Velmi. Jestli naštěstí, nebo bohužel, to vám neřeknu, ale naši společnost přímo vyžadoval. Nebylo se před ním kde schovat. Na oplátku jsme měli střechu nad hlavou, jídla, kolik jsme chtěli, nejlepší šaty, šperky a další serepetičky. Rozmazloval si nás a nám se to líbilo. Kupoval nám dokonce dárky, nám oběma. Bratr s ním, jako jeho osobní strážce, trávil víc času než já. Naštěstí toho taky víc věděl - o historickém kontextu, o Caesarovi, o Římě. Vůbec jsem netušila, kam až Říše římská sahala v tomto období. Tedy Římská republika, Říše římská vznikla až později, myslím, že Oliver říkal v roce 27 př. n. l.

Gaius s námi chtěl večeřet každý den. Ani už nevím, kdy jsme se dostali do toho kolotoče, ale nešlo nám vyprostit se z něj. Nebo jsme se z něj možná dostat nechtěli. Byli jsme v bezpečí, byli jsme v přízni jednoho ze světových velikánů. Na rodiče jsme nezapomněli, náš plán na návrat domů se nezměnil, jen se jeho uskutečnění trochu pozastavilo.

Oliver trávil s Gaiem skoro celý den, zatímco já jsem ho obšťastňovala svou přítomností jen občas odpoledne, mezitím, co měl Oliver pár hodin volna. Tudíž kromě oběda a večeře jsem se s Oliverem neviděla. Časem jsem začala žárlit, akorát jsem nevěděla, jestli žárlím na Olivera nebo na Gaia.

Během prvních pár dnů jsme se seznámili s Caesarovou dcerou Julií. Nedovršila ještě ani patnácti let, ale už se projevilo období, kdy si dívky začínají všímat opačného pohlaví. Ona si všímala, a to konkrétně Olivera, který tomu opět nevěřil. Jak by se o něj přece mohla nějaká dívka zajímat? Navíc pro něj byla moc mladá. Jenomže jak se na něj neustále věšela a běhala za ním, koketovala s ním až moc okatě. Jemu to dodávalo sebevědomí a já jsem se bavila tím, jak byl kolem ní vždycky nervózní - přece jen je to dcera mocného muže, navíc jeho vzoru.

Čekala jsem, že mezi příbuznými, které nám představí, bude také jeho synovec Octavianus, ale Oliver mě zavčas poučil, že ten se narodil později. Byla jsem ráda, protože bych vůbec nevěděla, jak se k němu mám chovat. Určitě by byl hodný a milý a já bych věděla, že povede válku proti Kleopatře a Antoniovi.

Podle Caesarových ustavičných lichotivých poznámek (někdy i nelichotivých, když dotyčná nebyla dost blízko, aby slyšela, co o ní povídá) jsem se ani nemusela ptát, jestli má ženu. I když možná by mluvil stejně, i kdyby ji měl. Avšak neměl - dozvěděla jsem se to od sluhy Claudia. Zemřela nedávno, takže Gaius hledá novou manželku. Oliverovi řekl, že je škoda, že nejsme z žádného politicky významného rodu, jinak bych se okamžitě stala jeho novou manželkou a taky Juliinou nevlastní matkou. Musela jsem být Oliverovi za jeho bujnou fantazii při vymýšlení jmen velmi vděčná.

Oliver Caesara hlídal, jenže on po něm chtěl čím dál víc, chtěl, aby s ním popíjel, aby se zapojoval do politických debat, aby se scházel se ženami a potom o nich podával zprávy, a pomohl mu tak s výběrem nové manželky. Brzy jsme poznali, že musí být vždy po jeho, jinak je zle. Naposledy se mu vzepřel Claudius a jeho trest se rozhodně nenacházel v mezích slušného zacházení.

Já jsem se mezitím buď věnovala roztomilé dospívající Julii, nebo jsme si s Gaiem navzájem vyměňovali znalosti. Učili jsme se, hráli jsme hry, nikdy jsme jen tak neseděli a bezduše neklábosili, aby řeč nestála. Brzy jsem zjistila, že máme podobnou povahu. Museli jsme každý den měnit aktivity, nebavilo nás dělat to samé pořád dokola. Taky ani jeden z nás nechtěl prohrát, ale nikdy jsme nepodváděli.

**

Po pár týdnech našeho pobytu uspořádal Gaius oslavu. Zúčastnilo se jí i pár nejbližších přátel, ale především jeho rodina. Otec už nežil, ale Caesarova matka byla skvělá. Kolem stolu se shromáždil celý rodinný kruh a my jsme seděli hned po pravé ruce Caesara. Nejdřív bratr a potom já. Vedle mě seděla Julie, i když dlouho škemrala o to, aby mohla sedět mezi mnou a Oliverem. Během oběda mě Gaius seznámil s několika muži, většinou mnohem staršími než já. Byl to velký organizátor a chtěl mě co nejdřív provdat. Netvrdím, že v této době nebyly žádné hezké ženy, ale když jsem se rozhlížela kolem tabule, měla jsem tolik sebevědomí, že bych mohla vylézt na stůl a začít tančit břišní tance, i kdybych je neuměla. Muži o mě jevili zájem, ale mně se žádný ani trochu nelíbil. Možná by se našli dva jakžtakž dobří, ale u prvního stačilo, aby promluvil, a věděla jsem, že toho za žádnou cenu nechci. Ten druhý byl až moc starý, sice šikovný, ale starý. A navíc, já jsem si sem manžela hledat nepřišla, já se mám vrátit domů a tam si najít muže, do kterého se zamiluju a kterého si časem, až na to budu připravená, vezmu.

Zaměřila jsem se na gesta rodinných příslušníků, kterými se obdarovávali navzájem, a najednou mi v uších začalo šumět, skoro jako bych ohluchla. Neposlouchala jsem, co říkají, ale soustředila jsem se na to, jak se smějí, muži se plácají po zádech, rodiče se culí na děti, ženy mrkají po mužích, staroušci natahují uši a se zavřenýma očima přikyvují, sem tam někdo někoho seřve nebo zamračeně kroutí hlavou, ale pořád se všichni dobře baví. V určitém momentě mi došlo, že já už tohle se svojí rodinou možná nikdy nezažiju. Už se s nimi nikdy nepohádám, nikdy se jim nepochlubím se svými úspěchy ani se nenechám umačkat od nejstarších. Snažila jsem se vzpomenout na poslední slova, která jsem své rodině řekla, a nemohla jsem si vzpomenout ani na to, kdy jsem je naposledy viděla. Věděla jsem jen, že v ten večer, co jsme vylezli na střechu a zmizeli, jsem volala dědovi a poprosila ho o zapůjčení rybářského vybavení kvůli školnímu výletu.

Udělalo se mi špatně a potřebovala jsem být sama.

"Ehm...Hobite..." Trochu jsem se usmála, protože mi to přišlo vtipné pokaždé, když jsem ho takhle před ostatními musela oslovovat.

"Potřebuju si na chvíli odskočit, není mi dobře, kdyby se někdo sháněl, tak za chvíli přijdu, ano?"

Pomalu jsem vstala a zašeptala mu ještě do ucha: "Hlavně ať za mnou nikdo nechodí, postarej se o to." Oliver souhlasně kývl a obrátil se k Julii, která už seděla na mém místě. Vyšla jsem rychle, ale ne tak rychle, abych vzbudila pozornost. Měla bych sice zamířit do svého pokoje, ale já jsem se potřebovala proběhnout.

Šaty mi plandaly až ke kotníkům, ale díky dobře umístěným rozparkům jsem mohla bez problémů běžet. Vyčesaný culík mi plandal sem a tam, až jsem si musela vlasy rozpustit. Dlouho jsem je neměla jen tak, volné a nestažené. Běžela jsem pořád rovně, nechtěla jsem se totiž ztratit. Po chvíli mě začalo strašně píchat v boku a ostrá bolest mě přinutila zastavit. To už jsem měla slzy v očích, protože jsem nedokázala přestat myslet na to, jak moc mi všichni chybí. Nebo ani ne tak všichni jako především má nejbližší rodina.

Vzpomněla jsem si na naši poslední rodinnou oslavu. Bylo to loni v létě. Bylo teplo a zůstali jsme s bratrem a s ostatními z nejmladší generace v rodině venku do té doby, než se setmělo. Zatímco si dospělí povídali, my jsme s dětmi čutali s fotbalovým míčem, skákali jsme přes gumu a hráli jsme na Krvavého dědka.

Touhle hrou jsme strávili valnou část dětství. Princip je takový, že jeden ze skupiny se určí Krvavým dědkem a jde se schovat - například do sklepa, do garáže nebo za dům. Další klíčovou rolí je matka a všichni ostatní jsou její děti. Matka pošle děti do sklepa (nebo kamkoliv jinam) pro něco k jídlu a tam je vystraší Krvavý dědek. Děti vyběhnou za matkou a řeknou jí, že ve sklepě někdo straší, matka si dvakrát vymyslí různé věci, které děti vystrašily - kupříkladu tatínkovy trenýrky, nebo pytle od brambor. Na potřetí se jde matka podívat, čeho se děti tak lekají, a domluví se s Dědkem na určité hodině, a to od 1 do 12. Poté se vrátí za dětmi, všichni se chytnou do kruhu, točí se dokola a přitom počítají. "První hodina odbila, lampa ještě svítila." Tohle se opakuje do té doby, než se nevysloví hodina, na které se domluvila matka s Dědkem. Tuhle hodinu zná samozřejmě jen matka, takže děti opakují pořád to samé a netrpělivě čekají, kdy se dokončení věty změní. "Pátá hodina odbila, lampa už zhlasla." Když tohle matka vysloví, všichni se musí rozprchnout a Dědek má zelenou. Začne děti honit a ten, koho chytne nejdřív, se stává Krvavým dědkem pro příští hru.

Jak jsem se dostala k vysvětlování mé nejoblíbenější dětské hry? Už jsem tak osamělá, že si vykládám sama se sebou. Kolem mě prošli za celou dobu asi tři lidi a všichni se na mě dívali jako na blázna a já jsem si tak taky začala připadat. To mě rozesmutnělo ještě víc, zbláznila jsem se a není tu nikdo, komu bych mohla v mém bláznovství něco vyčíst. Bylo by toho hodně. Vím spoustu věcí, které členové naší rodiny nevědí, že vím, a určitě by nechtěli, abych věděla. Kdybych se však zbláznila a všechno jim řekla, mohla bych z toho obviňovat své šílenství a ne mou touhu jim to říct, protože už to nedokážu udržet v sobě.

Začalo mi docházet, co všechno vím a co už třeba nikdy neřeknu, nikdy nikomu nevyčtu a to mě dorazilo. Podlomila se mi ta zatraceně nestabilní kolena a béžové šaty jsem měla celé od prachu. I když bych chtěla spoustě lidí nadat za to, co dělají špatně, ještě víc bych je chtěla vidět a říct jim, že je mám ráda, protože to jsem snad nikdy neudělala. Možná když jsem byla malá, ale to už si nepamatuju.

Nemohla jsem sedět uprostřed cesty, takže jsem se zvedla a utíkala jsem zpátky do Caesarova domu. Nenápadně jsem proklouzla až do pokoje, abych se mohla převléct. Během převlékání jsem myslela na všechny hodné lidi, které jsme během našeho výletu napříč stoletími potkali a kteří nám nezištně pomohli a na nic se nevyptávali. Ani se mi nechce myslet na to, co by se stalo, nebýt jich. Chyběla mi Leonie a dokonce mi chybělo, jak mi její strýc říkal Lištičko. Zajímalo by mě, jak dopadli Blackwoodovi, jestli si poradili s Indiány a jestli se John stal knězem. Ale nic z toho se vlastně ještě nestalo.

Už jsem se chystala vrátit na oslavu, když mě přišel zkontrolovat Oliver.

"Posílá mě Gaius. Je ti dobře?" Slzy jsem už měla utřené a vlasy upravené.

"Je mi skvěle." Vykročila jsem z pokoje a věděla jsem, že už tady dlouho nebudu. Ať je moje zvědavost jakkoli velká, moje touha po rodině je větší.

Oslava skončila pozdě v noci. Už jsem spala, když za mnou doběhla uplakaná Julie. Vrhla se mi kolem krku a přes její vzlykot jsem rozuměla jediné: "Proč mě nechce?"

"Co se děje, Julie?" Po noční košili mi stékaly dívenčiny slzy a já jsem se teprve vzpamatovávala. "To bude v pořádku." Nevěděla jsem, jak víc ji ještě uklidnit. Hladila jsem ji po vlasech a snažila jsem se zjistit, co se stalo, ale nechtěla, nebo spíš nedokázala mluvit. Do pokoje se vřítil Oliver a Julie odskočila ke zdi.

"Nenávidím tě!" křičela na něj a Oliver zase na ni, aby byla potichu.

"Přestaňte oba!" vyštěkla jsem, co nejtišeji to šlo. Vylezla jsem z postele a zamířila jsem k Julii. Zprvu jsem nechápala, co se děje, ale pak mě napadlo, oč se nejspíš jedná.

"Mohl by mi někdo vysvětlit, co se stalo?" Šokovaná jsem přelétala pohledem z jednoho na druhého.

"Řekni jí to!" přikázal Oliver Julii. Ta však zavrtěla hlavou a vyplázla na něho jazyk. "Začala mě líbat!" vydrkotal Oliver.

"A ty jsi ji nechal? Olivere, zbláznil ses?" Hned mi došlo, co jsem právě udělala. Otočila jsem se na Julii a zacpala jsem jí ústa dřív, než stihla cokoli říct.

"Julie, musíš teď být úplně potichu, rozumíš? Všechno ti vysvětlím, jen nesmíš křičet, jinak Hobita zabijí, a to určitě nechceš, že ne?" Zakývala hlavou na znamení, že ne. Pomalu jsem uvolnila ruce a chytila ji za ty její. Posadila jsem ji vedle sebe na postel a snažila jsem se jí co nejpřesvědčivěji zírat do očí.

"Jméno, jakým jsem Hobita právě nazvala, je taková dětská přezdívka. Říkám mu tak, když jsme sami. Ty mu tak ale neříkej, nemá to rád. Já jsem ho tím vždycky škádlila, víš?" Oliver se přiblížil k nám a sedl si na okraj postele.

"Julie, Hobit se s tebou nemůže líbat, nemůže s tebou nic mít, protože by ho za to tvůj otec potrestal, a to dobře víš. Není to tak, že by tě neměl rád, že ne, Hobite?" I v téhle špatné situaci jsem si neodpustila úšklebek nad jménem.

"Ne, ovšem, že ne. Mám tě rád. Jen jsi ještě moc mladá," vyjádřil se Oliver s očima sklopenýma do země. Julie už nic neříkala, jen se koukala střídavě po mě a po Oliverovi.

"Hobite, měl bys jít do svého pokoje, já už se o Julii postarám." Oliver se zvedl a odešel, ještě předtím nám však popřál dobrou noc. Julie už se zdála být zcela klidná a čekala, co jí ještě povím. Chvíli jsem si ujasňovala, co jí vlastně chci říct, a kdybych jí měla vysvětlit, jak to všechno je, asi by mi na to nestačila celá noc.

"Zlatíčko, jsi ještě mladá a on pracuje pro tvého otce. Jestli ho máš vážně ráda, tak nedovolíš, aby se mu něco stalo."

"Ale já si ho chci vzít," řekla a její psí oči mě obměkčily, věděla jsem, že co jí teď řeknu, se nikdy nestane, a že jí lžu, ale nedokázala jsem jí zničit iluze.

"Musíš ještě chvíli počkat. Až budeš starší, můžete se vzít, pokud to tvůj otec dovolí. Jsi krásná dívka, ty se nemusíš bát, že by tě nějaký muž nechtěl. A rozhodně kvůli žádnému muži neplač." S tím jsem jí utřela slzy a chtěla jsem ji doprovodit do jejího pokoje.

"Mohla bych spát dneska tady s tebou?" Opět nahodila psí oči. Připomnělo mi to našeho psa, když škemrá o dobroty. Nedokázala jsem ji odmítnout. Nijak moc jsme se nemačkaly a než jsme usnuly, povídaly jsme si.

"Venuše? Nestýská se ti po místě, kde jsi vyrostla?" Ležela jsem na zádech a ruce jsem měla položené na hrudníku. Dívala jsem se do stropu a představovala jsem si, že ležím ve své posteli a dívám se na růžové jednorožce, kteří zdobili strop nad mou postelí od mých šesti let.

"Stýská...tak moc, že si myslím, že už ani nemám srdce." Podívala jsem se na Julii, a ta už spala. Styděla jsem se za to, jak jsem se na oslavě zachovala, nemám být takhle citlivá. Nejsem ta, která se při každé vzpomínce složí. Nebo aspoň už taková nikdy nebudu. Nechci už brečet. Prostě se domů buď vrátíme, nebo ne. Ať už tak nebo tak, musím žít okamžikem a ne stále čekat na to, že začnu žít, až se vrátím domů.

"Dobrou noc." Zavřela jsem oči a nechala jsem se unášet sny, které mě zavedly aspoň na chvíli domů.

**

Získat si Caesarovu důvěru nebylo složité. Stačilo mu mazat med kolem huby a vymyslet si dobrý příběh. Oliver ho přesvědčil, že byl celý život na výcviku a měl za ním dojít, až bude připravený. Mě vzal s sebou, protože jsem neměla nikoho jiného a protože si myslel, že bych se mohla hodit na pomoc v domácnosti. Zatím jsme se mu ničím nezprotivili, takže všechno probíhalo v pořádku. Dokud se nestal ten incident s koupáním.

S Oliverem jsme čekali na večeři v jeho pokoji, když došel Claudius a oznámil nám zprávu, kterou nesl od Caesara.

"Caesar žádá, aby se Venuše připojila ke společné koupeli. Za deset minut přijdete do lázní."

Zírali jsme na Claudia a aspoň já jsem se snažila působit úplně klidná, přesto že jsem nebyla. Přišlo mi to legrační, nevhodné a všechno možné dohromady. Když se Claudius vzdálil, mohli jsme probrat, co budeme dělat.

"Proč chce, abych se s ním šla koupat?" otevřela jsem podivný rozhovor.

"Já myslím, že víš. Chce tě dostat tam, kam každý muž." Otočil se a ukázal posunky hlavy na postel.

"To si nemyslím, kdyby chtěl, udělal by to už dávno. Nemyslím si, že je takový," ohradila jsem se. Možná mě chtěl dostat, ale rozhodně ne násilím či přemlouváním. Třeba tady takhle probíhala rande, jenže já jsem měla pocit, že se z nás stali velmi dobří přátelé, nic víc. Myslím, že v tom bude něco víc.

"Hele, můžeš se vymluvit na nemoc," navrhl Oliver, ale tuhle možnost jsem okamžitě smetla ze stolu.

"Ber to takhle, kdo může říct, že se vyspal s Caesarem?" zavtipkovala jsem, ale zároveň jsem pohnula koutky do strany, jako to dělám vždycky, když nad něčím uvažuju.

"No jo. Počkej...kdo může říct, že spal s někým, kdo spal s Kleopatrou?" Najednou z Olivera mluvilo nadšení.

"Stejně by se to nikdo nedozvěděl, kašlu na to." Nadšení nás oba rychle opustilo. I když jsme si oba dělali srandu, tato situace mi připadala dost vážná.

"Nechci s ním nic mít," dodala jsem, ala stejně jsem byla stále přesvědčená o tom, že on se mnou taky ne.

"Ani bych ti to nedovolil."

"Nedovolil? Ty o tom nerozhoduješ, zlatíčko, pořád jsem já ta starší, nezapomeň."

"Tak se tak začni chovat," zamumlal sice potichu, ale dost hlasitě na to, abych ho slyšela. Pořád mi něco nesedělo a už jsme neměli moc času.

"Bože, on to ví!"

"Co ví?"

"Olivere, ví, že nejsme ti, za které se vydáváme. Mělo mi to dojít hned!"

"O čem to mluvíš? Co ti mělo dojít?" Oliver naléhal a já jsem věděla, že nemám moc času na vysvětlování.

"Když jsme se naposledy viděli, hodně se vyptával na osobní věci. Řekla jsme mu, co jsi mi radil - že je pro mě těžké o tom mluvit - a snažila jsem se vždycky přejít k jinému tématu. V tu chvíli jsme si myslela, že je jen zvědavý, ale včera jsem potkala na chodbě cizího muže, který se na mě díval přímo s vražedným pohledem a tvrdil sluhovi, že musí Caesarovi říct něco velmi důležitého."

"Takže koupel je jen zástěrka pro ověřování naší identity? Chce z tebe snad dostat podrobnosti a zjistit pravdu? Bude se tě vyptávat na věci, které bys měla vědět a ty je vědět nebudeš, a zjistí, že lžeme." Oliver by naštvaný, ale zároveň byl rád, že jeho oblíbenec není úchyl a nemá se mnou postranní úmysly.

"Možná jsem jen paranoidní, ale když jsem viděla pohled toho muže...Olivere, nemůžeme riskovat."

"Mizíme. Vezmi si všechno, co potřebuješ, a padáme odsud." Začal si balit věci a přitom vykládal, co všechno si mám vzít. "Nezapomeň si vzít dost oblečení, kdybychom se ocitli někde, kde bude zima. Musíme být připraveni na všechno. Taky vezmi nějaké jídlo, máme asi tak pět minut, než se po nás začnou shánět, tak si pohni." Pomalu jsem si balila věci a snažila jsem se myslet na to, co by se mi mohlo hodit.

Když jsme měli sbaleno, vytáhl odněkud náušnice, které chtěl dát Leonii. Zaťal zuby a napřáhl ruku.

"Néé!" Rozběhla jsem se k němu a ruku mu chytila. "Tohle nesmíš, víš, kolik mě stály?" Rozevřela jsem mu pěst, náušnice jsem si vzala a dala jsem si je do ucha. Cs...nejenom, že to byly ty nejkrásnější náušnice, jaké jsem kdy viděla, a byly příšerně drahé, především to bylo něco, co mi bude Leonii vždycky připomínat. Nechtěla jsem na ni zapomenout. Musela jsem mít hmotný důkaz toho, že jsem ji vážně znala, že jsem si ji jen nevymyslela. Že jsem si tohle všechno nevymyslela.

Uslyšeli jsme kroky. Oliver ke mně přišel a bez dalšího povídání mě chytil za ruce. V tu chvíli jsme byli pryč. Zase o pár let zpět. Možná o sto, možná o míň či o víc. Bylo to jedno. Ocitli jsme se uprostřed ničeho a konečně jsme byli sami.

"Au." Oliver špatně došlápl na nohu, začal packat a opírat se o mě.

"Olí, co je? Neříkal jsi, že už jsi v pořádku?" Když jsme utíkali z pyramidy, ošklivě si zvrtl kotník, řekl mi to až později a tvrdil, že už má nohu úplně zdravou.

"Jsem." Probodla jsem ho podezíravým pohledem a on moc dobře věděl, že mi nemá lhát.

"Fajn. Měl jsem důvod, proč jsem chtěl vypadnout okamžitě. Ale nohu už jsem měl vážně v pořádku, jen jsem teď špatně došlápl, tak se zase ozvala. Jinak už mě to nebolelo. Přísahám."

"Dobře, věřím ti. A teď ten hlavní důvod našeho rychlého odchodu." Sehnula jsem se a začala mu obvazovat kotník kusem látky.

"Víš, co by se stalo, kdyby o nás zjistil pravdu. Potrestal by nás. Možná by nás oddělil a nemohli bychom se delší dobu vidět, a to jsem nemohl riskovat."

"Proč?" Utáhla jsem látku a zavázala jsem ji pevně, aby držela.

"Protože se chytal táhnout do Hispánie a chtěl, abych jel s ním. Bez tebe."

"Měl sis se mnou promluvit okamžitě, jak ses to dozvěděl. Měli jsme zmizet hned, jak jsi to zjistil a ne čekat až doteď."

"Svěřil se mi s tím teprve včera," poznamenal uštěpačně.

"Aha, a nenapadalo tě, že možná tohle byl ten důvod, proč se se mnou chtěl vidět o samotě? Třeba mě chtěl poslat někam pryč, nebo mi to prostě jen oznámit sám."

"Potom mě to napadlo, ale neměli jsme už čas, abych ti to vysvětloval, navíc možná vážně přišel na to, že lžeme. Kdo ví. Navíc, teď už je to jedno." Jedno to bylo. Jen by mě ze zvědavosti zajímalo, co po mně chtěl. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, možná se na mě ten muž nedíval zas až tak nevraživě. Pravděpodobně jsme jen příšerně paranoidní. Ale kdo by nebyl?

"Tak si zase musíme vystačit sami." Snažila jsem se usmívat, ale vlastně mi ani tak do smíchu nebylo. "Sluší mi ty náušnice?" Nadzvedla jsem si vlasy a vystavila je na obdiv. Oliver však jen trpce přikývl.

"Co se teď stane s Caesarem? Myslíš, že jsme mohli nějak ovlivnit jeho život, a změnit tak všechno?" zeptala jsem se a Oliver se na mě podíval s tím nejvážnějším výrazem, jaký jsem u něj kdy viděla.

"Myslím si, že ne, Ellie. Caesar vybuduje první triumvirát společně s Marcem Liciniem Crassem a Gnaeem Pompeiem Magnem. Pronikne do Británie, rozpoutá občanskou válku, zaplete se do vztahů s Egyptem, zavede pár reforem a roku 44. př. n. l. ho zavraždí." Zamyslel se a pokračoval dál: "Napadlo mě, že možná nemůžeme ovlivnit vůbec nic. Vezmi si, že se vždycky vrátíme do minulosti, takže všechno, co uděláme, smažeme příštím skokem. Možná to tak funguje...a možná je to úplná blbost, ale nebudu se zabývat tím, jestli jsem něco změnil nebo ne - to jsi přece sama říkala."

"Já věřím tomu, že všechno je tak, jak má být." Snažila jsem se Olivera povzbudit, ale asi jsem udělala přesný opak.

"Tak proč nejsem s Leonií?" Tvářil se podrážděně, a tak už jsem radši nic neříkala.

"Měli bychom odtud co nejdřív vypadnout, kdo ví, co se tady stane."

Přikývla jsem a chytila jsem Olivera za ruku. Ani se na mě nepodíval a studený vítr mě příjemně pohladil po tvářích.

Kapitola 14

Objevili jsme se před nádherným chrámem. Podle architektury bych tipovala Japonsko nebo Čínu. Ty jejich typické zakroucené střechy, červené a zlaté barvy a všude rozkvetlé stromy s růžovými květy byly neskutečně krásné. Nikdy jsem nic takového neviděla. Oliver už mě chytal znovu za ruku, ale prosila jsem ho o chvilku na rozhlédnutí.

"Prosím, Olivere. Vždycky jsem se chtěla podívat do Asie, dej mi deset vteřin." Řekla jsem to obrazně, myslel jsem tím třeba půl hodiny, ale brzy jsem pochopila, že Oliver už žertovat přestal.

"Jedna. Dva. Tři. Čtyři..." pokračoval tak rychle, že nemělo cenu se s ním hádat. Místo toho jsem se otáčela v kruhu a zkoumala jsem chrám podrobně. Metr ode mě stál jeden z rozkvetlých stromů, a když byl u sedmičky, natáhla jsem se a utrhla jeden květ. "Deset."

Nastala tma, ale po ní nepřicházelo světlo jako obvykle. Když jsme se trochu rozkoukali, zjistili jsme, že se nacházíme v opuštěné jeskyni. Oliver zapálil sirky, které si vytvořil a od té doby je nosil pořád s sebou. Štěstí, že měl v chemii samé jedničky. Taky si vyrobil malý nožík a jeden dal i mně. Nosila jsem ho přivázaný k lýtku, schovaný pod šaty.

"Tady přespíme a ráno budeme zase pokračovat." Vůbec jsem Olivera nepoznávala, sice býval protivný vždycky, ale tentokrát to bylo jiné. Ztratil tu jiskru, kterou jsem v něm vždycky viděla. I já jsem byla mimo, chvíli se mi chtělo smát každé blbosti a chvíli se mi chtělo brečet. Vůbec jsem nevěděla, o čem si s ním mám povídat, takže jsme většinu času jen mlčeli.

"Co budeme dělat? Budeme pořád dokola skákat a doufat, že se jednou objevíme doma?"

"Jo, přesně to budeme dělat!" vyjel na mě a skoro mi v té tmě nahnal strach. "Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet..." omluvil se, "...s každým skokem jsem blíž. Dokážu to čím dál víc ovládat. Jako bych pomalu hýbal volantem a měnil směr, ale vždycky jen o trošičku. Zastavit bohužel ještě nedokážu. Musíš mi dát víc času." Otočil se ke mně zády a zavřel oči. Byl vyčerpaný, bylo to na něm vidět. Taky se mi chtělo spát, a tak jsem Olivera napodobila a jen jsem doufala, že v noci nebudeme mít návštěvu. Byla jsem tak unavená, že by mě asi stejně nic neprobudilo.

Ráno jsem vstala dřív než Oliver a nechtěla jsem ho budit. Ještě plyšový medvídek a vyhrál by cenu za nejroztomilejšího spáče nad patnáct let.

Napadalo mě tolik věcí, které bych řekla nahlas, ale nikdo mě neposlouchal. Oliver spal a nikdo jiný poblíž nebyl. Připomnělo mi to ten blbý pocit, když se sami doma díváte na seriál a náhle se stane něco, k čemu máte připomínku, už se ji chystáte říct a vtom si uvědomíte, že nemáte komu. Vždycky mi vadilo, když bylo někde moc lidí. Asi každý zná ten nepříjemný pocit, když se mačkáte v trolejbuse s cizími lidmi, nebo když ve městě kličkujete mezi ostatními se sklopenou hlavou a bojíte se, aby vás někdo nesvalil na zem.

Najednou mi ti podivní cizinci, které jsem potkávala ve městě, chyběli. Nerada jsem vídala bezdomovce a opilcům jsem se radši vyhýbala. Ještě hůř jsem snášela přejetá zvířata na cestě nebo rozmazlené řvoucí děti. Teď bych dala za nervy drásající zvuk dětského křiku cokoliv.

Když se Oliver konečně probral, postěžoval si, že se mu spalo na tvrdé zemi tak špatně, že mu příště budu dělat polštářek. I když to myslel vážně, jedno pozitivní na tom bylo, nezačal se mě ještě štítit. Vody jsme měli ještě dost z Caesarova domu, ale museli jsme jí šetřit. Hlavně ji musíme nabrat pokaždé, když to bude možné.

"Víš, co mi teď nejvíc chybí?" zeptal se mě bratr. Čekala jsem, že řekne Leona nebo hamburger. "Úplně bych si teď nasadil sluchátka a poslouchal bych mp3." Ta představa se mi zalíbila. Dlouho jsem neslyšela moderní hudbu. Snažila jsem si nějakou přehrát v hlavě. Začala jsem si broukat jednu nejnovější a po chvíli jsem už zpívala. Oliver chvíli tiše poslouchal a potom se přidal. Dělal sice, že se nic neděje, že to ani nevnímá a vytvářel přitom něco ze dřeva, které našel v jeskyni, ale věděla jsem, že mu hudba pomáhá. Mně osobně zvedla jedna obyčejná písnička náladu o 100 %.

Tolik věcí bych chtěla rodičům říct, až se vrátíme, ale nebudu jim moc říct ani slovo. Poslali by nás oba do blázince. Možná ne, ale rozhodně by nám nevěřili. Tohle všechno jsem prožívala pouze s Oliverem a vždycky nás bude pojit tohle tajemství. I kdyby už nic jiného.

"Kdybych se mohla mámě svěřit se vším, co jsme zažili, první zmínka by byla o tom, jak jsem viděla Caesara nahého." Snažila jsem se s Oliverem komunikovat a zjevně to zabralo. Pousmál se a pohodil rameny.

"První věc, kterou bych řekl mamce, by byla, že jsi zakopla při běhu po pyramidě."

"Hej...." Šťouchla jsem do něj, aby se přestal smát. "Taťkovi bych řekla, že mě chtěli upálit za čarodějnictví, takže nebyl daleko od pravdy, když občas říkal takovou tu trapnou hlášku, že se čarodějnice vrátily domů, když jsme s mamkou došly."

"Já bych asi pověděl taťkovi, že jsem pil to nejlepší pivo v životě."

"To by ho akorát naštvalo, že jsi mu trochu neodlil a nepřinesl." Myšlenka na otce s pivem v ruce nebyla nijak povzbudivá.

"Doufám, že kvůli nám nezačal pít ještě víc. Jsme pryč už tak dlouho..." Oliver zaťal pěsti a z ničeho nic praštil do skály.

"Olivere!"

"Ne, nech mě! Budou v pořádku." Začal třepat rukama a vypadalo to, že se uklidňuje. "Budou v pořádku," opakoval si dokola. "Jsou v pořádku."